Poprvé a naposledy

8.03.2008 | Žádné komentáře

Dovolte mi dnes vzpomínku na jednu událost se šťastným koncem, která se stala před mnoha lety v době, kdy byla akvaristika dobrodružstvím nejen pro svá nepoznaná tajemství.
V tom čase jsme my akvaristé snad všichni toužili po nových druzích ryb, ale protože import akvarijních ryb byl z nesmyslných ideologických důvodů v naší vlasti vzácností, museli jsme si poradit jinak. Jednou z možností byla cesta do bývalé NDR, kde se přece jenom sem tam nějaký ten dovoz ze západních zemí realizoval. Všechny, kdo se na tuto cestu vydali, čekalo pak následné „pašování“ těchto velmi nebezpečných a ideologicky nepřijatelných tvorů, přes hranice do naší vlasti.

Všichni, snad do jednoho, jsme si uvědomovali, že je to vše kolosální blbost. Šlo konec konců vždy jen o několik vytoužených exemplářů, i z toho důvodu, že jejich cena byla většinou velmi vysoká. A tak se těchto akcí účastnili i ti lidé, kteří by v životě nesebrali z cizího ani ždibec, nebo nedej bože, prováděli jakoukoliv protiprávní či dokonce protistátní činnost. Já sám jsem, dnes se mohu již přiznat, vykonal těchto cest několik a dovezl a rozmnožil tak nejednu novou čudlu pro naše akvária. O mnohých cestách jsem ale též slyšel na schůzkách akvaristů, nebo při různých návštěvách. Těch příhod mám v paměti mnoho a dokonce jsem jich již několik popsal v různých článcích, ale ta, na kterou jsem si vzpomněl dnes, je přece jen něčím typická a mnohé o té době vypovídá. Šlo zkrátka vždy o souboj mezi svědomím a zdravým rozumem.

Do akvaristických klubů tehdy chodil kde kdo. Mám tím na mysli lidi mladé, staré i středního věku. Lidi se společným zájmem, ale z mnoha oborů a povolání. Bylo tedy obvyklé, že se spolu zapáleně dokázali bavit i lidé, kteří by jinak těžko našli společnou notu. A tak se na jedné akvaristické schůzce stalo, že se instalatér Pepa se vší vervou dohadoval s vědeckým pracovníkem, kandidátem věd, doktorem Ivanem o něčem velmi důležitém. Zkrátka, cosi plánovali a ten večer se od sebe téměř nehnuli. To, co dohadovali, nebylo ovšem pro ostatní velkým tajemstvím a všeobecně se vědělo, že se oba chystají na cestu do Berlína, odkud již zasvěcení kolegové akvaristé dávali pravidelné echo o právě importovaných rybách ze západu. Byla to zavedená praxe a taková mezinárodní spolupráce klubů nebyla výjimkou. Zkrátka, o téměř každém novém importu jsme byli informováni a bylo tedy jenom na nás, zda se rozhodneme pro nějakou tu novou čudlu vyrazit. Problém byl jediný, trochu té odvahy. Tedy trochu, ale jak pro koho! Pro zkušené harcovníky v oboru to nebyl až tak těžký oříšek. Mnozí jezdili, dá se říci, pravidelně a již si zvykli, ale pro takového vědce Ivana, který byl téměř vzorem pro svůj vědecký ústav, a který se chystal poprvé, to byla pro jeho svědomí velice těžká životní zkouška. Zvláště pro něho, v jeho postavení na univerzitě. U mnoha kolegů se ujišťoval, že to zase taková hrůza není, a že vše dobře dopadne. Konec konců, většinou vše proběhlo hladce a ryby byly v pořádku dovezeny. Stávaly se ale případy, kdy akvaristé nejenže na hranicích o ryby přišli, ale výjimečně měli následně i pokřivený kádrový profil. To tehdy, setkali-li se na hranicích s obzvláště statečným celníkem ať na naší straně hranice, nebo na straně našich severních sousedů. V těch nejhorších snech byl akvarista svědkem toho, jak udatný a ideologicky náležitý celník hrdina, vylil ryby ze sáčku přímo do kanalizace. No, představte si například chudáky vzácné sumce, kteří byli uloveni v Amazonce a importováni přes celou zeměkouli do Evropy, aby nakonec skončili v kanalizaci z důvodu třídního boje. Pro akvaristu hrůzná představa a přece se to tehdy, přestože výjimečně, stávalo.

Cesta byla naplánovaná a ten večer jsme se všichni loučili s popřáním šťastného návratu se zdravými rybami. Svým způsobem to byla událost nejen pro ty, kteří pro ryby odjížděli, ale pro většinu akvaristů z klubu. Důvod byl jednoduchý. Kdokoliv přivezl nový druh, vystřídali se u něj doma během několika dnů mnozí kolegové z klubu. U akvária s novými rybami se popíjelo, papaly se dobroty a plánovaly další cesty. Tak jako tak byla tato setkání vždy velmi příjemná, zajímavá a plodná, protože se nové druhy ryb vyhledávaly v literatuře, porovnávaly s již chovanými druhy, počítaly se ploutvičky, fousky, srovnávalo se zbarvení a mnohdy jsme přišli na to, že to vůbec nejsou ty, za které je prodejce v NDR vydával. Zvažovaly se též možnosti chovu a hlavně postupy případného odchovu. Zkrátka, v té době jsme do těch „ploutví“ byli jako šílení. Za rozmnožení nového druhu by dal každý nevím co, ale musím napsat, že po odborné stránce se nemohly ryby, když měly to štěstí, dostat do lepších rukou. Nebylo mnoho nových druhů akvarijních ryb, které by se nedočkaly, tehdy ještě v československých akváriích, potomstva. Tradice a odbornost našich akvaristů byla vždy uznávaná v celém světě a je dodnes.

Na další schůzi bylo po hříchu rušno. Než jsem se stačil rozkoukat a pozdravit s kolegy, zaslechl jsem cosi o tragédii. O tom, že doktor, jak jsme všeobecně doktora Ivana nazývali, leží v bezvědomí kdesi v nemocnici a po Pepovi, jakoby se zem slehla. Čekali jsme ten večer ještě na jednoho kolegu, který měl k němu blízko, a který nám mohl ledacos objasnit. Nikdo nevěděl co se vlastně doopravdy stalo. Netrvalo ale dlouho a ve dveřích stál Pepa i s kamarádem. Dovedete si představit, jak jsme se na něj sesypali. Ale až když jsme se všeobecně zklidnili, mohli jsme teprve vyslechnout příběh o tom, co se vlastně na té dobrodružné konspirativní cestě přihodilo.

„Cesta byla normální,“ vyprávěl Pepa, „ryby jsme nakoupili a já měl radost. Doktor byl nadšený a tak jsme po chvíli vyjeli z Berlína zpět. Já si ryby dal pod sedačku a zabalil sáček ještě do starého rukávu od montérek. Doktor měl termosku. Takovou tu velkou, jak se v ní v neděli nosí zmrzlina z cukrárny. On si koupil čtyři ryby. Sumce z rodu Agamyxis(tehdy velká vzácnost). Litoval jen, že neměl alespoň na šest kousků. Byli drazí a tak se nedalo nic dělat. Cestou termosku držel na kolenou a co chvíli odstranil víčko, aby je zkontroloval. Ani se mi nezdálo divné, že byl čím dál nervóznější. Jel přeci poprvé. Před hranicemi chtěl ale zastavit a chvíli se venku jakoby rozcvičoval, nebo co. Měl strach z těch blbejch hranic a já netušil, jak to bude vážný. Stále o tom mluvil, ale já ho donekonečna utěšoval a doufali jsme oba, že to nějak dopadne. Byl už večer a na hranicích jsme stáli asi tak hodinu a když přišla řada na nás, celník jako na potvoru ukázal a my museli do odstavného pruhu. Doktor byl bledej jako stěna, úplně mokrej potem a já si všiml, že se drží na prsou. Celník ale po nás zase tak moc nechtěl. Jen kontroloval auto zespodu. Nevím po čem zrovna šli, ale jeden byl v montérkách, lezl pod autem a svítil. Svítil tam a cosi prohlížel. Potom se jukli do kufru a mohli jsme jet. Já si oddechl a byl rád, že to máme za sebou. Doktor mlčel a všiml jsem si, že nějak divně dýchá. Jednou rukou se držel stále na prsou a druhou tiskl k sobě tu termosku, jako by v ní měl vzácný poklad. Za chvíli jsme byli na naší hranici a v tom mu termoska vypadla z ruky a on lehl jak mrtvola.
Lidi to byl fofr. Já nevěděl co dělat. Zastavil jsem auto ve frontě a letěl do celnice. Křičel jsem na celníky, ať jdou se mnou, že kolega v autě omdlel. Jeden celník běžel kamsi do budovy a já měl přijet volným pruhem až k nim. Když jsem doběhl zpět do auta, viděl jsem, že je zle. On tam lidi ležel jako hruška!“ vyprávěl celý rozčilený Pepa a všichni ho napjatě sledovali.

„Jeho termoska s rybama byla na podlaze. Naštěstí byla zavřená, ale já v tu chvíli neměl na ryby ani pomyšlení. Vzal jsem ji a položil na zadní sedadlo. U celnice jsme doktora vytáhli z auta a ten celník mi s ním pomohl do budovy. Tam byl ale jinej, ten si doktora prohlíd a zařval kamsi do patra, že je třeba hned zavolat sanitku. Doktor ležel jak mik a já byl v šoku. Ptal jsem se co mám dělat, ale celníci jen krčili rameny a čekali jsme na sanitu. Sanita tam ale byla za pár minut a doktor se zmínil, že je to srdeční příhoda. Vzali ho do auta, ještě chvíli se s nim mordovali a pak odjeli. Stál jsem tam jak vopařenej a nevěděl co dál. Potom mi dali podepsat nějakej protokol či co a řekli, že mám jet domů.“

V klubu by bylo slyšet i ryby v akváriu, kdyby tam nějaké byly. „A co je s doktorem?“ logicky se ptal jeden kolega do ticha. „No, já sice nevěděl hned co dál,“ pokračoval Pepa, „ale bylo mi jasný, že domu bez něj nemůžu. Napadlo mě, že ani nevím, kam ho odvezli. Vrátil jsem se do celnice a tam mi to řekli. Sedl jsem do auta a rozjel se za ním. Našel jsem nemocnici a ptal se po něm. Ve vrátnici mi řekli, že je na příjmu, a že zatím nemůžou nic říct. Tak jsem si sedl a seděl. Páni, mně bylo jak nikdy!“

Všichni na Pepu civěli, jako kdyby vyprávěl napínavý konspirační příběh. A on ho také vyprávěl, vždyť šlo o jejich známého a ještě ke všemu váženého kolegu. „No a co bylo dál? Je v pořádku, nebo…,“ otázky dozněly do opětovného ticha.
„Ále jó, za nějakou dobu jsem se ptal znovu a vrátná zavolala doktora. Už bylo po všem a dokonce jsem mohl na pokoj,“ již uvolněně vyprávěl Pepa. „Představte si, že doktor ležel na posteli a byl docela dobrej. Jen se mi nezdála jeho barva. Byl bledej, ale usmíval se. A představte si, že se mi omlouval!“ s úsměvem oznámil vypravěč, „ale víte co byla jeho úplně první věta?“ rozhlížel se s úsměvem Pepa po zvědavých tvářích,“ ticho. „No přece, jestli jsou v pořádku ti jeho sumci?!“

Musím nakonec dodat, že tento příběh je pravdivý, ale jména vymyšlená. Doktor přišel hned na druhou schůzku a vše doplnil ještě svým pohledem na tu událost. Když jsme se tenkrát rozcházeli k domovu, zaslechl jsem, jak si povzdychl a nahlas oznámil: „Pánové, bylo to poprvé a naposledy!“

Ohodnoťe, prosím, článek

Ještě nehodnoceno

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Rubriky

Novinky

Kalendář příspěvků

Březen 2008
Po Út St Čt So Ne
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Další příspěvky blogu

Vzkazy 2024/8

Vzkazy 2024/8

Pozor na letošní jaro!!! Bude asi ještě překvapení a tak pozor na teploty vody v rybníčcích. Bude asi ještě zamrzlo, a tak kdo nemáte ryby nachystané na ledový krunýř, ještě raději počkejte několik týdnů. V tomto případě jde hlavně o závojnatky. Prostě je nechte...

Vzkazy 2024/7

Vzkazy 2024/7

Neomezujte či hned neměňte svoji aktivitu u akvárií pouhými doporučeními v nejrůznějších článcích, které najdete na internetu. Je dobré se poučit, ale vždy s rozumem. Když mám chvíli, pročítám internet a zvláště pak články s akvaristickou tématikou a v mnohých je...

Vzkazy 2024/6

Vzkazy 2024/6

Není to dlouho, tipl bych to tak na tři měsíce, kdy jsem popisoval funkčnost a možnou opravu akvarijních čerpadel. Lze tedy snadno a rychle vyhledat v minulých článcích. Pozor ale, ještě tedy jednou a v krátkosti. Levná akvarijní čerpadla jsou určena vlastně svojí...

Vzkazy 2024/5

Vzkazy 2024/5

V minulém článku jsem si dovolil napsat něco o rostlinách, no a protože jsou rostliny velkou i rozsáhlou součástí akvaristiky, nemohl zůstat článek bez odezvy. V tomto případě jde o Echinodory. Echinodory jsou skutečně velmi obsáhlou skupinou rostlin využívaných v...

Vzkazy 2024/4

Vzkazy 2024/4

Jednoduše musím napsat, závidím!!! Mám tady dotaz na odchov čichavců mramorovaných, tedy Trichogaster trichopterus. Konkrétně na jejich odkrm. To byly časy! Uvedu zde tedy vše, co si o těchto krásných rybách pamatuji a na co vzpomenu.   Tak, jako jsem začínal...

Vzkazy 2024/3

Vzkazy 2024/3

O živorodkách jsem psal mnohokrát, ale také jsem objasňoval, jak to s jejich pojmenováním je, a že je to skutečně tak trochu jinak. Takže vezmeme-li například ČELEĎ Poecilidae, tedy živorodkovití, to jsou snad nejznámější akvarijní ryby, kterým akvaristé dali...