Začínal jsem krátce po narození, to když jsem začal vnímat to, co mi děda ukazoval, když mě nosil na ruce. Nevím, zda to bylo v prvním roce života, ale vsadil bych se, že už tomu tak bude. Pamatuji si, že to akvárium bylo na dřevěné nevysoké skříni, komodě, a myslím, že podle všeho mohlo mít tak sto litrů obsah. To bylo v té době již hezké akvárium. Stálo vedle dveří a mělo šedý kovový rám, ale mohlo to být i trochu jinak. V akváriu byly rostliny a ryby. Jak jinak, že?

Kousek od nás, na Ohradě v Praze 3, bydlel dědův kamarád a ten měl také akvárium, ale bylo větší a v něm, no považte, skaláry! Na tu dobu neskutečná trefa. Když jsme byli u něho na návštěvě, vždy se velmi pyšně tvářil, poklepával na sklo a mezi prsty jim dával trošku jakési bašty, už skutečně nevím co, ale myslím, že to byly sušené dafnie, protože tehdy ještě zdaleka žádná průmyslově vyráběná krmiva neexistovala a dafnie jsme si sušili sami, tedy oni, já byl na to příliš malý capart.

No a právě na dafnie jsem později s dědou chodil pěšky z Ohrady k Olšanskému rybníčku. Ne více jak kilometr chůze. Bylo jich tam až k neuvěření. Děda měl skleněnou třílitrovku, takovou, jak se v ní prodávají okurky a potom si vyrobil rámečky se sítem, na kterých přenášel dafnie určené k sušení. Ty dafnie v lahvi od okurek byly určené k rychlé spotřebě a sušené se pochopitelně schovávaly na horší časy. Na ty chvíle mám ty nejhezčí vzpomínky, protože se u toho rybníčku dělo něco, co dnes pouze výjimečně můžeme zažít i u nás ve volných vodách. V tom rybníčku se totiž rozmnožila paví očka a bylo jich tam mraky!

Asi Vás mnohé napadne, jak je to možné? No, myslím, že existuje jediné vysvětlení. Do toho rybníčku ústila jakási stoka. V jejím ústí byla polámaná mříž, která měla sloužit k tomu, aby se do toho prostoru nedostali nepovolaní a třeba i zvídavé děti a my, jako již starší klučinové jsme plánovali tajnou výpravu do té temné díry, ale nikdy jsme ji naštěstí neprovedli. Tam v ústí té stoky voda nezamrzala ani ve velkých mrazech, chodili jsme tam v zimě bruslit, a tak si myslím, že zrovna tam i přes zimu ta očka přečkala a na jaře, když se voda oteplila i v celém rybníku, rozplavaly se po celé ploše. V létě jich tam bylo skutečně hejna a kluci si je lovili do akvárek a všelijakých nádob, z kterých voda netekla.

My s dědou jsme jich měli již plné akvárium a tak jsme lovili výhradně ten plankton, ale pamatuji, že děda vždy hromoval, když je musel od planktonu třídit a házel je s klením zpět do vody. Dnes to zní sice jako ze sci fi, ale bylo tomu skutečně tak. Co by za to dali dnes chovatelé dravých druhů ryb… A mimochodem, v té téměř zapáchající vodě žilo mnoho jiných živočichů, kterým se tam velmi dařilo i z toho důvodu, že to byla voda sice asi podle dnešních pravidel závadná, ale byla velmi úživná. Pamatuji si třeba na čolky a mnoho jiných druhů ryb, které tam lovili rybáři. Dnes na tom místě stojí hala.

Doma bylo vše již připraveno a nalovené dafnie se třídily podle velikosti a zbytek putoval na větší síto na okno k sušení. Dafnie byly již odkapané, ale přece se sem tam nějaká ta kapka pod sítem objevila a to byla voda na babiččin mlýn. Dědu sjela a hadrem parapet dočista pod sítem utřela. No, vědě je potřeba přinášet oběti, říkal vždy děda. V takových chvílích „zalezl“ do pokoje, vysunul z pod postele obrovskou duši zřejmě z traktoru a jal se ji dofukovat objemnou pumpičkou. No a já byl u všeho. Pochopitelně i u těch skvělých palačinek, které nám bábi nakonec upekla.

No a co myslíte? Jakmile jsem dorostl do doby, kdy jsem byl za svoje činy již alespoň rázově zodpovědný, z mého nitra to „vylezlo“ a já pokračoval v dědových šlépějích. No asi by měl radost z toho všeho pokroku, který nás dnes všechny objímá, ale akvaristika by mu dělala radost obrovskou, i když si v některých aspektech v souvislosti s naším oborem nejsem zcela jist…

Jiří Růžička