Už se mi to několikrát za život stalo. Minulý týden jsem zažil něco, čemu se říká dežaví (píšu česky) a rád bych na toto téma dnes uvedl článek. Na mém telefonu jsem zmáčkl tlačítko, kterým přijímám hovory a na druhé straně se ozval slušný a téměř omluvný hlas. Netrvalo ani pět minut a bylo hotovo. Spojily se mi myšlenky již dávno kdesi v mozku zapadlé. Onen hlas se mi zeptal po představení a bez velkého otálení, jak že vytírám ty neonky a hlavně, jaká že je to finta.
Zprvu jsem myslel, že se jedná o laciný vtípek nějakého kolegy, ale ne! Můj protějšek to myslel vážně a když jsem nedokázal v jedné větě odpovědět a sdělit mu tu světovou fintu, podle které se vytírají ty neonky, poděkoval a zavěsil. Jeho zprvu nadějný hlas se změnil ve zklamaný tón. To je vše, ale rád bych upozornil právě na ono dežaví, které mi v tu chvíli proběhlo v mozkových kasematech a které nás upozorňuje na to, že jsme již podobnou situaci v životě zažili.
Stalo se to před více než padesáti lety, kdy jsem trápil ve svých rukách banjo a snažil se vyloudit nějaký kloudný tón a posléze ty tóny spojit v kloudnou hudební větu, tedy v poslouchatelnou melodii. Těch hodin, než se dalo o mé hře říci, že je to skutečně hra, bylo stovky, tisíce. Když jsem se po několika málo letech odvážil vzít ten skvělý nástroj mezi kamarády a jeho prostřednictvím se svěřit s tou skutečností, že už „to“ jakž takž jde, měl jsem za sebou tisíce hodin duševního sebemrskání a zdlouhavé, i když nadějné práce. Než zkrátka naučíte mozek, aby se choval podle toho co potřebujete, jde to pomalu a čím je člověk starší, tím to jde pomaleji…
No ale k věci, po krátké době, co jsem začal oblažovat své okolí zprvu jednoduchými směskami tónů, u mne doma zazvonil zvonek. Byli to dva kamarádi z blízkého okruhu známých, kterým se moje hra nějak dostala pod kůži, a že si ke mně jdou pro tu fintu, jakou tedy na to banjo hraju, že to nemůže přeci být nic tak těžkého, a že „to“ v něčem jenom vězí. Mysleli v něčem, co oni zrovna neznají, a že bych jim „to“ tedy měl sdělit. Asi mysleli, že po několika minutách odejdou a budou na tom s tou hrou asi podobně.
Jde a vždy šlo o jakési zlehčení situace, o jakési vylepšení ega, to aby vědomí někoho neutrpělo něčím, čemu se říká pohodlnost či neschopnost uznat někoho nad sebou. Asi tak si to dnes vysvětluji.
A proč o tom píšu právě zde? Jde právě o ten pocit, že jsem to už několikrát v životě zažil a dokonce mi to potvrdili kamarádi, kteří se také v nějakém oboru lidského lopocení o něco snaží. A je to právě stejné jako s akvaristikou. Mnozí věří v jakési finty, v jakési kejkle, které usnadní cestu k tomu něco ovládat, něčemu rozumět. Pravdou je, že existuje mnoho jakýchsi zkratek k vědění, mimochodem, to jsou například knihy, nebo návody či podobně, ale onu podstatu všech vědění si musíme zkrátka osahat, abychom pochopili věci od morku, jak se říká. Mnohdy s určitým penzem vědomostí ani nelze pojmout třeba na první pohled snadné věci a než se nám „rozsvítí“ chvíli to trvá, jen je dobré vždy vědět, kdy a kde a třeba i u koho začít.
Velmi rád bych tomu slušnému člověku vše objasnil a vysvětlil mu, že se i těm akvaristickým dovednostem zkrátka musí nějak „dohrabat“, nějak se k nim prokousat, než se mu podaří ty neonky rozmnožit tak snadno, jak si představuje. Ta paralela s hudebním nástrojem se mi zdá velmi dobrá. To, když si uvědomím, jak snadné se zdá hraní na některý hudební nástroj, když pozorujeme někoho, kdo to ovládá. Mnozí si ale neuvědomují, že čím lehčeji se ona hra zdá, tím větší množství času a talentu do toho hraní musel onen člověk věnovat.
No a když se po nějakém čase dopracujeme do stavu, že výtěr neonek děláme jaksi „levou zadní“, je právě ten okamžik, kdy se můžeme vrátit v čase a uvědomit si, kolik času a naděje nás to vše stálo. Existují jistě nějaké ty finty, kdysi jsem se zajímal právě o to samé u známého a mnohem staršího akvaristy, jak je možné, že dokáže odchovat tak obrovské množství červených neonek, jen se pousmál a v mnohem kratší verzi mi odpověděl vlastně to samé, co jsem zde dnes napsal. Kdyby mi to tehdy ve zkratce objasnil, dnes již vím, že by mi to k stejně ničemu nebylo. A proč, protože neexistuje zkratka, neexistuje snadné řešení, existuje pouze dlouhá cesta ke snadnému řešení a tou cestou si všichni musíme projít. Je pravda, že někomu ten úsek cesty k vědění nebo umu trvá méně, někomu déle, ale to již souvisí s talentem a s pílí.
Věřte ale, že snad každý si svoji cestu prošlape když chce, když má tu vůli k tomu, aby se naplnily jeho představy či jeho touhy o tom, co považuje za důležité v životě.
Jiří Růžička
0 komentářů