Duše akvaristy je sice křehká, ale zároveň musí být velmi vytrvalá

22.9.2018| Jiří Růžička | Blog 0

Každému, kdo odevzdal svůj život akvaristice je jasné, že po celou dobu praxe se akvaristé nevěnují pouze jednomu druhu ryb. V našich líhních a v nejrůzněji situovaných stojanech plave více druhů ryb a je pak důležité, k jakému účelu tato zařízení stavíme. Jsou mezi námi systematici, kteří jdou přímou cestou po svém a vědí docela přesně, jak jejich chovatelská budoucnost bude vypadat. Jsou ale i takoví, no je to i můj případ, kteří se snažili a snaží během své praxe odchovat co možná nejvíce druhů ryb. Jde o potřeby naší duše, ale též o potřeby trhu, což je zcela přirozené. Ta druhová rozmanitost ale vyžaduje též rozmanité vybavení líhně, aby vyhovovala většině našich požadavků a požadavkům odchovávaných ryb.

K tomu bych rád přilípnul jednu připomínku, jak je naše zákonodárství v této souvislosti mnohdy slepé, nebo lépe řečeno, krátkozraké. Jde o moji zkušenost a tak nejde o vymyšlený vtip. Ten by byl ale paradoxně dost smutný.
Po mé čtyřicetileté praxi jsem se ocitl, již po několikáté, před úřednicí na živnostenském úřadě a žádal o urovnání a shrnutí mých živnostenských oprávnění do jednoho dokumentu tak, jak to v poslední době stát vyžaduje.

V této souvislosti jsem se dostal s úřednicí do debaty, která mě zaujala. „Jako občan nesmíte prodávat rybičky, k tomu potřebujete jiný živnostenský list!“, zněla strohá věta. „Ale jak tedy s nimi mám nakládat?“, odpověděl jsem smířlivě. „Jak nakládat?“ „No v akváriu se mi narodily rybičky a musím je přece někam umístit, ale doma už na nové akvárium nemám místo.“ „Rybičky nesmíte prodávat!“, zazněla již nervózněji místností rezoluce, úředník nemá odpor rád. „Co tedy s nimi?“ „Na to jste měl myslet dřív, to není naše starost!“ Teď byl její hlas již velmi nesmlouvavý a dokonce mě napadá i jiný výraz, přiléhavější, ale ten bych tady u nás nerad použil.

Nechtěl jsem se pustit do otevřeného souboje, byl by zcela zbytečný, ale jako znalý problematiky jsem pouze upozornil na to, že tedy musím nechat ony ryby v jednom akváriu uhynout, nebo je milosrdně utratit, ale v tom případě se dopustím hned dvou porušení zákona a to veterinárního a dále pak oné známé 246 z 1992, sb., tedy zákona na ochranu zvířat proti týrání. Úřednice zavětřila a upřeně se na mne zadívala. „Rybičky nesmíte prodávat!“ No a tím jsme skončili náš květnatý rozhovor. Chtěl jsem ještě podotknout, že i tak nemá pravdu, ale raději jsem odešel bez většího konfliktu, bo ho nemám zapotřebí a hlavně, tak jako tak bych neústupnou úřednici nepřesvědčil. Třeba by to odnesl někdo za mnou v řadě, který nemá s akvaristikou ani nic společného. Nevím, kdo takové zákony či vyhlášky dozoruje, ale ti odborníci, jak o nich stále stát hovoří, nejsou asi zrovna v našem oboru na svém místě…

Ale abych se vrátil k tématu. Hospodářství v líhni akvaristy je tedy podřízeno režimu, který je zrovna aktuální. Z několika, začasto i mnoha, druhů ryb se vybavení podřizuje zrovna těm druhům, které se právě odchovávají. Nejde ale pouze o pohnutky akvaristy, je tu mnoho jiných ukazatelů, jako je roční období či zrovna dostupnost vhodné živé potravy. To z důvodu odkrmení potěrů.

Jsou ale i jiné pohnutky a to například cílené smlouvy o dodávkách, dohody o množstvích ryb pro určité odběratele i nepsané dojednání o odběru, to například v maloobchodech. Dnes není už doba, kdy se výtěry podřizovaly zrovna se vyskytujícímu výskytu živé potravy v přírodních lokalitách. Používají se mnohá živá krmiva, nejvíce ale Artemie, která je skutečně pokladem pro všechny chovatele, i ty, kteří odchovávají ryby v průmyslových líhních. Kdysi jsem četl úvahu o tom, jak Artemie zachránila akvaristiku… Ono to tak doslova neplatí, ale je na tom mnoho pravdy.

Odchovávat ryby lze rutinně, ale i citem. To u těch druhů, které to vyžadují a pražádná pravidla neuznávají. Nové druhy ryb jsou například výzvou pro každého z nás a dnes jde spíše o ekonomickou stránku, ale pamatuji dobu, kdy šlo též o zdravou rivalitu mezi akvaristy. Tehdy jsme se scházeli ve spolcích a pořádali mnohé výstavy i přednášky a tak bylo vždy dost příležitosti se pochlubit kolegům, nebo snad pochytit nějakou tu moudrost k další práci.

Pro zdárný výtěr nového druhu bylo a je mnohdy zapotřebí poměrně velkého nasazení nejen zkušeností a vědomostí, ale i dost manuální práce a nápaditosti. Pamatuji, jak jsme, tehdy neúspěšně, instalovali v prvním patře žižkovského domu kulatý bazén, vytvořili čerpadlem proud a snažili se vytírat parmy žraločí, Balantiocheilus melanopterus.

A nakonec jeden vzkaz panu Bohuslavovi. Skutečně se píše v rodovém pojmenování velké písmeno a druhovém malé. Tedy Poecilia reticulata, nikoliv Poecilia Reticulata, jak je v poslední době velmi časté.

Jiří Růžička

Sdílej: Facebook Twitter Google+ Pinterest