Dnes začnu výňatkem z článku dávno publikovaným.

Možná se v tomto článku dotknu některého ze znalců skalár, ale neodpustím si upozornit na jednu zajímavost, kterou jsem zaznamenal na burze akvarijních ryb. Čirou náhodou jsem se dostal k debatě v hloučku kolegů, kteří probírali údajně novou varietu nám všem dobře známých skalár amazonských. Vášnivě ji tam popisoval jeden z mladších akvaristů a tvrdil, že onu novinku již chová a dokonce se údajně odrostlé ryby chystají ke tření. Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše v naprostém pořádku, a že to zrovna na burze akvaristů snad ani jinak nejde.
Souhlasím, ale nezaujala mě až tolik ona situace, ale popis právě té „novinky“, kterou choval onen mladík. On o ni mluvil jako o oranžové čepici a vychvaloval její nádhernou barevnou kombinaci. Přirovnával ji k červené čepici. Právě k té, jakou je pojmenována dnes již dobře známá varieta závojnatky, tzv. Karkulky. Bílé tělo a na hlavě oranžový flek. Chvíli jsem pátral v paměti a vypátral. „Příteli“, ozval jsem se, „a má ta skalára krvavé skřele?“ zeptal jsem se. Mladík v mé tváři zapátral možná více, než je v těchto situacích běžné. Má, odpověděl stroze tuše, že mu hodlám nabourat jeho teorii o nové a vzácné formě skaláry. Nic jsem ale dále neříkal, protože jsem si opravdu nebyl jist.
Naposledy jsem skaláry odchovával před několika lety a to ještě klasickou zlatou formu. Stále mi ale vrtalo hlavou, kde jen jsem to již slyšel? Nebo snad dokonce viděl? Až cestou domů jsem si ťukl do čela. Skalár BARETOVÝ!!! Ano, musel to být skalár baretový, ale po tolika letech mi to zkrátka hned nenaskočilo.

Po návratu jsem ještě prohledal starší literaturu a našel přesně to, co jsem najít chtěl. Zjistil jsem, že tato situace, tedy myslím onu chvíli s hloučkem akvaristů, mohla docela dobře nastat již před třiceti lety. Již tehdy byla tato forma na světě. Vyšlechtění červenočepičaté skaláry se připisuje americkému akvaristovi Macku Galbreathovi. Již v roce 1978 byla popsána v jednom americkém časopisu. Tam byla nazývána jako „Orange Cap“, tedy červená čepice. Tyto skaláry se v našich akváriích chovaly již před drahnou dobou. Jistě jsou mezi akvaristy dodnes, jen se prostě „ředí“ s mnoha jinými formami, kterých je v dnešní době mezi akvaristy opravdu velké množství.

No a právě ony variety, tak se velmi rozmanitým odchovům ve světě akvaristiky říká, jsou „na stole“ stále a jsou stále dražší a dražší. Je možné tyto velké rozdíly cen připsat větším rizikem při chovu či většími nároky na energie, protože nejrůznější variety některých druhů ryb jsou skutečně velmi složitě chovatelné, ale jejich reprodukce náročná a málo početná.
Pozor ale, je mnoho variet od základních druhů akvarijních ryb, které se chovají již po mnoho let, a které si drží stále svoji vysokou cenu. Je jasné, že pro chovatele je taková situace příjemná, sám jsem toho příkladem, ale tzv. TRH si někdy prostě o své řekne a někdy ne. A tak se prodejnách s akvarijními rybami potulují mnohé „fosilie“ z chovů již dávno zapomenuté. Jde mnohé druhy sumců a v poslední době i z řady tzv. „L“, zvláště pak Ancistrusů.

A tak se dostanete do situace, v které si nezadáte s bloudícím objektem v záludných kasematech. Uvedu příklad, se kterým jsem se setkal v poslední době. Navštívil jsem po několika letech v pražské prodejně jednu akvarijní stěnu a uviděl docela hezky rostlé Ancistrusy ve varietě „red“. Tedy známé červené Ancistrusy. Nebudu uvádět jejich cenu, konec konců o ni v tomto pojednání až tak konkrétně nejde.

Ochotný prodavač se mě po chvíli prohlížení ujal a ptal se, zda si něco přeji? „Ale jen se tak rozhlížím“, v klidu jsem utrousil, ale napadlo mě, že bych mohl pochválit jejich nádrže i ryby a tak jsem jen tak na okraj prohodil, že mají hezky vedená akvária a že se mi obzvláště líbí oni červení Ancistrusi. Netuše co způsobím, jsem se na onoho chlapce usmál, a že si tedy půjdu svou cestou dál. Jeho reakce byla tak prudká, že jsem se zarazil a s údivem ho pouze sledoval. „To nejsou červení Ancistrusi, to jsou DVAKRÁT červení!!!“, vyhrkl a hned mě začal zasvěcovat do dalších variet tohoto druhu. „Támhle“, ukázal prstem na hořejší nádrž, „támhle jsou žlutí a vedle nich mramoroví…“.

Mlčel jsem a v duchu jsem si říkal, jak asi ten človíček s chovateli jedná při nákupu? Vzal bych pouze pro demonstraci ony žluté krasavce a po dobu minimálně čtrnácti dní bych je „cpal“ astaxathinem, no a hle, měl bych červené, no a za dalších čtrnáct dní by tu byli dvakrát červení. To platí i o ostatních druzích ryb, které inklinují k červené barvě. Jen se posléze stane, že začínající a nepoučený akvarista si takové drahé kousky pořídí a za měsíc z nich má vybledlé a nic neříkající chudery…

Nerad bych tímto článkem snižoval chovatelský um akvaristů, sám dobře vím, kolik úsilí dá akvaristovi vyšlechtit novou a třeba i zajímavou varietu, ale jen bych tímto rád upozornil na to, že někdy ony nové a zajímavé variety vznikají trošku jinak, než usilovnou prací a umem akvaristů. Zato je v nich vždy propastný rozdíl v ceně!

Jiří Růžička