Kolikrát jsem se již v životě vrátil k chovu skalárů? Těžko bych tuto statistiku „dal dohromady“, ale bylo to mnohokrát. Tedy vlastně vždy, když jsem spatřil nějaké ty „super“ kousky. To se hnedle chovatelská dušička zachvěje a …

Odchov těchto mysteriózních a bytostně známých akvarijních obyvatel je dnes již pouhou rutinou, ale stejně, záleží tak trochu i na štěstí. Nejde o štěstí, aby se skaláry vůbec vytřely, myslím štěstí ve smyslu výběru chovného páru. Je to stav, kdy se „pár povede“ tak, že nestačíte potěr umísťovat do rozplavávaček. Konec konců ti, kteří se s podobnou situací setkali, vědí o čem píšu.

Výběr páru by měl nastat spontánně, tedy přirozenou volbou. Toto tvrzení neplatí tam, kde potřebujeme vybrat určité jedince, které párujeme nehledě na jejich vůli, tedy tam, kde jde o genetické předpoklady jedinců pro další šlechtění. U cichlid ale všeobecně platí, že přirozený výběr je ten nejlepší a také většinou nejproduktivnější. Je tu ale jedna věc, která již není až tak přirozená a tou je odchov potěru chovným párem ve stadiu eleuterembrya. Je to právě ta chvíle, kdy drtivá většina chovatelů odebírá jikry chovnému páru z důvodu jejich pozření.

Proč se tak děje? Není to těžké domyslet. Dnešní skaláry, až na některé ojedinělé importované chovy, jsou potomky již dávných předků chovaných v akváriích a jejich chov prošel mnoha peripetiemi. Etologie těchto ryb již dávno není taková, jako u původních jedinců v přírodních podmínkách. Ztráta přirozeného chování při reprodukci je tedy logickou dohrou letitého chovu v akváriích, tedy mimo jejich přirozeného prostředí.

Moje zkušenost

Jednoho dne, bylo to nedávno, jsem si přivezl od známého chovatele pět krásných skalárů. Za nedlouhou dobu se spárovali dva krásní jedinci. Bylo to jako podle předpisů. Jednoho dne se proháněli akváriem a ostatní obyvatelé byli namačkáni v jednom rohu. Ihned jsem provedl potřebná opatření a pár oddělil do samostatné nádrže, kam jsem umístil obrácený květináč z pálené hlíny. Netrvalo dlouho a výtěr byl na světě.

Nepočítal jsem s tím, že hned napoprvé dojde k vylíhnutí plůdku a taky hned druhý den jikry zmizely. To samec, kůžička podmazaná, přestíral jejich očistu a nenápadně olupoval jednu po druhé, až měl nacpaný břich a nešťastná samička se jen nestačila divit, kam jikry mizí.

Druhý výtěr následoval po týdnu a scénář se opakoval, ale s tím, že jikry vydržely o den déle. Při třetím výtěru jsem již neváhal a jikry páru odebral. Podobně jsem se zachoval i při dalších výtěrech. Pár se ale vytíral pravidelně a nádrže se plnily miminy. Tolik místa jsem ale zase neměl a tak jsem se rozhodl, že snížím páru teplotu a tím jednoduše zreguluji frekvenci výtěrů. Podobně jsem to dělal vždy, když jsem potřeboval regulovat častou frekvenci výtěrů. Pravý opak byl pravdou.

Skvělý pár se vytřel již po pěti dnech a urputně svoji snůšku bránil. Když mimina, tak mimina, řekl jsem si a nechal jim jikry v chovné nádrži. Obvykle nechávám po nějakém čase pár oddělený z důvodu vyčerpání samice při častých a nekontrolovaných výtěrech, ale vitalita tohoto páru mě přesvědčila o tom, že je jejich touha po reprodukci fyzicky nevyčerpá a spíše jsem sledoval to, aby byly v budoucnu schopné odchovat svůj potěr přirozenou cestou. Jejich vitalitu jsem pochopitelně podpořil kvalitní a ve větším množství i přírodní potravou.

Po dalších pěti dnech byl květináč opět plný jiker, ale došlo ke změně. Samička se o jikry starala sama a samec se krčil v rohu a jen koulel očima jako vyděšený pulec. Byl jsem zvědav, jak tentokrát svoji roli zvládne samička, která přišla na to, že za neúspěchy při pokusech o potomstvo může její stále hladový partner. Čtvrtý den ale jikry zmizely přes noc. Mlsný samec ji zase nějak přechytračil. Samička byla evidentně nešťastná, ale láska je láska a tak…

Po dalším výtěru se situace opakovala a snůška zmizela den pátý. Všichni, kdo odchováváte skaláry víte, že pátý den jsou již larvy pohyblivé a nalepené v trdlišti Bysovou žlázkou na podklad. V tomto případě na hliněném terakotovém květináči. Další výtěr se opakoval v pravidelném sledu a potěr zmizel den šestý. Byl jsem tedy logicky zvědav, co nastane při dalším výtěru, protože den sedmý už plůdek plave a to by už mohla alespoň část potěru přežít.

Další výtěr byl skutečně mocný a květináč byl jako posetý. Sedmý den se potěr rozplaval a samička i samec zběsile sháněli všechny svoje potomky dohromady a velmi agresivně na mne přes sklo útočili. Pozoroval jsem je z povzdálí, abych nezavinil svou přítomností pozření potěru z nervozity. Bylo dojemné, jak oba rodiče stáli o to, aby měli potěr v hejnu pod kontrolou. Jenže znáte děti!? Byl to nekonečný a vlastně nemožný úkol, ale rodiče u cichlid toto prožívají všeobecně a je to jejich přirozený úděl. Snad snazší to mají některé druhy tlamovců, u kterých si mimina vyhledávají útočiště před tím nebezpečným a velikým světem sama v tlamce rodičů. Stačí jen otevřít…

Stejně ale, i při tom shonu a stálém napomínání svých dětí se mi zdálo, že samotný samec je aktivnější a jeho neustálé shánění mimin dohromady bylo až podezřele časté. Zvláště pak ono braní plůdku do tlamky. Podezíral jsem ho z toho, že si sem tam smlsne, ale dokažte to při tak početném potomstvu. Další den se počet v hejnu potěru velmi zmenšil a tak jsem měl jasno. I ty Kakraholte! Samec se sice tvářil velmi hrdě, ale těch minimálně tisíc mláďat bylo silně zredukované takřka na polovinu. Další den bylo již jasno a zbyvší mimina byla již pouze ojedinělá.

Nehodlal jsem rozhodně s výzkumem skončit, ale zdálo se mi, že je samička nějak mimo formu a tak jsem udělal to, co bylo nutné. Oddělil jsem samičku od samce a chovný pár rozdělil. Ale již po dvou dnech se samička cítila v obrovské formě a chvěla se po těle jako list osiky. No no, počkáš holka, rozhodl jsem se a nechal ještě deset dní pár oddělený. Po této době jsem samičku vrátil k samci a odešel z líhně. K večeru jsem se vrátil, abych nakrmil ryby a co myslíte. Na květináči byl výtěr „jako ruka“.

Je tomu již deset dní a potěr je na světě. Ponaučil se snad samec, nebo to byl právě ten potřebný xtý výtěr, kterým se pár, tedy vlastně mlsný samec, již poučil a vydržel onu neodolatelnou touhu po živé lahůdce v podobě křehkého sousta? Ale ne, je jasné, že první výtěry u cichlid bývají takto obětovány a děje se tak i z důvodu špatné životosprávy, kterou zaviní sám chovatel, kdy si oba rodiče doplňují tuky a proteiny. Někdy se toto děje z důvodu již výše popsaném a někdy…bůh ví. Je to ale běžné a chovatelé cichlid to dobře znají. Jde o to vydržet a dopřát rybám potřebný čas. Důkazem budiž i tato moje zkušenost, kdy se chovný pár „naučil“ odchovávat svoje potomstvo až po desátém pokusu.

.