Co napsat o svátku, o kterém bylo snad již vše napsáno? Šťastné a veselé? Bohaté? Klidné a zdravé? Upřímné a rodinné? Úspěšné?… Tak a mám to pro letošek za sebou! I tak by se podobná témata dala oblafnout a vyřešit. Je to ale sucharské a příliš neosobní. Mimochodem, a co vánoční a novoroční SMS? Také Vám tak vadí? Zvláště, když je nadmíru jasné, že jsou posílány jaksi do stáda? Nedávno jsem zaslechl o této praktice hovor a jeho pointa mně hodně vadila. „No to já napíšu jednu SMS a pošlu ji všem a pak již jenom čekám, až mi všichni odepíšou!“ To byl vykuk, co!? Jasně, to asi v určitou chvíli napadne každého, zkrátka, není na tom zhola nic světoborného a zvláště pak, je-li to tak snadné. Zkrátka a trefně řečeno, je to sucharské a vadí mi na tom ten špatný přístup ve smyslu „I to lze oblafnout“!
Tak tedy, začneme po našem a víte co? Popřejte si sami a hlavně myslete v dobrém na vše, co je Vám příjemné a čeho byste chtěli třeba dosáhnout. A pochopitelně k tomuto upřímnému myšlení vezměte s sebou do Ráje i své blízké. Upřímná vzpomínka a třeba i přání, které vychází odněkud z našeho nitra, může pomoci mnohem více, než hamatné plácnutí v podobě otřelé fráze, nebo opsané SMS. Z vlastní zkušenosti mám vyzkoušeno, že to funguje. Splní se takřka vše a závisí to na tom, jak moc opravdově si onu věc přejeme a s jakým úsilím a vytrvalostí na ni myslíme. Zkrátka, nadělte si své vlastní přání, a až se nám vyplní, nezapomeňte poděkovat!!! To je velmi důležité. Budete-li se ptát komu, sami si zvolte. A rozhodně nebudete sobečtí, když po vyplněném přání a třeba i sklizeném úspěchu poděkujete třeba i sami sobě. Myslíte-li, že to není až tak úplně správné, ale je, Vaše poděkování se jistě dostane tam, kam patří. Tím jsem si zcela jist! Jen prosím, a to je velmi důležité, pěkně poděkujte. K této fungující a bezbolestné filozofii se také váže náš letošní vánoční příběh.
K svátkům Vánočním patří těž milé a nostalgické vzpomínky a nejrůznější historky. Dovolte takovou jednu a posuďte sami…
Ono se to stalo již dávno, tedy ve smyslu lidského života, ne však ve smyslu všeobjímajícího a nekonečného času. Optimista Ládík, zvaný též Ládínek, vlastním jménem tedy Láďa se onen rok těšil na svátky Vánoční mnohem více, než snad v létech minulých. Teď se to jistojistě podaří, o tom byl přesvědčen.
Po zvládnutí jisté duševní i duchovní techniky se ten rok Ládík dopracoval k jistým výsledkům, a i když ne zcela, přece jenom nějaké ty úspěchy měl. V létech minulých se mu nedařilo a jeho snažení, jak v práci, tak i v životě osobním bylo, … no bylo jaksi nedokonalé a asi by se dal použít zcela pragmatický termín, že zpackal, k čemu přišel. Od té doby, co si ale přečetl zázračnou knihu se skrovným titulem, kterou mu doporučil jeho kolega v práci, začalo se dařit. A i když to třeba nebylo zrovna onou knížkou, Ládínek jí, tedy té knize, a jejímu obsahu začal bezmezně důvěřovat a začal ji považovat za svoji Bibli. Řekněme si na rovinu, milí čtenáři, zázračné knize asi všichni věřit nemusíme, ale pokud onou filozofií nikomu neublížil a jenom mu posílila sebevědomí, tak či tak to nemělo chybu.
A tak se Ládínek připravoval na to, na co se chystal už téměř celý rok. Tentokrát se to jistě povede, tentokrát to klapne a basta. Jako poměrně zkušený člen našeho spolku si již zjara zakoupil od přítele akvaristy ony zázračné a tajemné tetry z povodí Amazonie. Dlouho se mu nedařily a s nadsázkou cechu akvaristického lze říci, že prozatím neudělal od tohoto druhu ani čudlu, i když se o to drahně času pokoušel. Mnoho času věnoval tentokrát přípravě a upřímnému přání, aby se mu jeho tužba vyplnila.
Ládík sebral do hrsti veškeré své vědomosti, oprášil chemii vody a pohledem doslova hladil ony vzácné perly, co mu již od jara plavaly v akváriu. Celou tu „parádu“ připravoval právě na dny volna, tedy v jeho případě na svátky Vánoční. Těšil se na ten okamžik velmi a i příprava tomu nasvědčovala. Nechtěl nic podcenit a tak jeho domácí akvaristický koutek vypadal jako nový a asi by si v čistotě nezadal s laboratoří okresního významu. Vše dobré, vše připraveno.
Rodina mého tehdejšího kolegy Ládínka plně jeho zálibu respektovala, a protože měl chytrou ženskou, velmi mazaně ho v té činnosti podporovala. V akvaristice má vše svá svá pravidla. Rodina především! Asi to známe všichni a myslím, že většina z nás to i respektuje, ale když tyto řádky píšu, no nevím, nevím… Raději to nebudu dále rozvádět. Zkrátka, nastal třetí den vánoční a i návštěvy pominuly, nastal rodinný klid.
Hned ráno, ještě než rodina zasedla ke společné snídani, se Ládínek nenápadně vytratil ke svému koutku s tím, že je již předem informoval. Zítra ne! Prostě tu nejsem a hotovo!, vysvětlil rázně a nekompromisně rodině den před tím touto chlapskou formulí sám Ládínek a myslel to naprosto vážně.
Z již vyzkoušené kolony s iontoměniči měl již několik dní připravenou vodu a svým pohledem na ni se s ní jen mazlil. Stoupající jemné bubliny se na hladině rozpraskávaly jako vánoční ohňostroj a hnědovky se ve vodě líně povalovaly. Ještě kontrola správné teploty. Žádný kal, žádné nečistoty, zkrátka voda jak má být. Tentokrát to jistojistě vyjde, byl přesvědčen Ládínek. Překontroloval ještě chemické hodnoty, prohlédl kritickým okem připravené elementky a z jedné ještě puntičkářsky otřel šmouhu. Překontroloval rozdělené samičky od samců, které již den před výtěrem nekrmil. Samičky byly k „prasknutí“ a samečci v dobré kondici. Vše bylo tak, jak mělo být, vše bylo připravené. Ládínkovi se zvýšil srdeční tep a celý svět pro něj v tu chvíli přestal existovat. Elementky rozdělil na polici a vzal do ruky hadici, že do nich napustí tu vzácnou a několik dní opečovávanou tekutinu, když tu…
Vánoční atmosféru proťal dětský jekot a zároveň s tím se ozval rachot rozbitého skla. Ládínkovi se téměř zastavilo srdce! Všeho nechal a vpadl do kuchyně, kde jeho dvě děti s manželkou snídaly. Ve vteřině bylo jasno. Ječící dítě se zalykalo brekotem a vyděšená manželka ještě ani nestačila nic udělat. Na zemi rozbitá konvice od čaje, všude mokro a jeho syn byl od pasu dolů mokrý. Z pyžama se mu kouřilo a příčina byla na první pohled zjevná. Kalhoty dolů, přikázal ještě ženě… á jé, to nebude jen tak, to je malér. Rudá kůže na chlapcových nohách napovídala, že nepůjde o bezpředmětnou popáleninu. Co teď? Rychle!!! Klíče od auta do ruky, na sebe pouze bundu s doklady. Jekot dítěte neustával. Náhle nastalá situace trvala prozatím snad minutu a nervozita stoupala. Rozrušená žena mezitím balila nebohého synka do náhradních obleků a nohy zabalila do deky.
Pohotovost byla sice nedaleko, ale jízda s ječícím dítětem byla nekonečná. Po všech útrapách a ošetření u lékaře se ukázalo, že popáleniny nebyly až tak vážné, protože se nejednalo o čerstvý, právě připravený čaj, ale už byl chvíli odražený. Přesto si synek užil své a rodiče také. S již vzlykajícím synkem a s dcerkou se vraceli rodiče domů a nakonec byli rádi, že to vše alespoň tak dopadlo.
Taťka ještě celý rozechvělý pomáhal synovi z auta a žena s dcerou šly napřed. Čekaly u dveří a v tu chvíli Láďu napadlo, že se stala ona klasická chyba, která se prostě v takových případech stává. Se zlým tušením se zeptal ženy, zda zapomněla klíče. Jasně, ona spoléhala, že je vzal on, ale ve skutečnosti na ně ani nevzpomněla. Syn začal opět bulet a tak tu stáli o Vánocích na schodišti zcela bezradní.
Trvalo to několik vteřin a řešení bylo na světě. Ve vedlejším domě bydlí zámečník, třeba je doma a pomůže. Byl a pomohl, ale bezpečnostní zámek vzal za své. No to bude zase peněz, pomyslel si Ládínek a asi i jeho žena. Syn celou dobu pobrekával a máma ho utišovala. Ve chvíli, kdy se dveře s ulehčením všech přítomných otevřely, se otevřely též dveře spodních sousedů. Hlas z chodby zazněl zcela jasně a rozhodně: „Co se to tam děje?“ Láďa se omluvil a z patra volal, že si zabouchli dveře, ale že je už vše v pořádku. Hlas zespodu se ozval znovu: „No, jak se to vezme, a co ta voda?!“ Ládínkovi proběhla hlavou jasná myšlenka. No to je toho, trochu čaje… A zrovna tak se omlouval sousedovi, že dá vše do pořádku. „ Trochu čaje?!“, ozval se znovu rozhodný a teď už o poznání hlasitější hlas zdola, „to máte ale doma slona né?!“ Proboha, co to blábolí, vždyť…proboha!!! Ládínek nechal vše vším a doslova vběhl ke stojanu s akvárii. No jasně! Hadice, která měla napustit vzácnou a tak dlouho připravovanou vodu do elementek… já ji v tom zmatku nechal a…
Všech padesát litrů oné vzácné tekutiny tehdy vyteklo na podlahu a musím se přiznat, že když jsme to tehdy v klubu poslouchali, všichni jsme téměř brečeli smíchem. K tomu musím dodat, že Ládínek měl být spíše vypravěčem, než elektrikářem. Byl to dokonalý bavič no, a když nám to vyprávěl, potěry oněch vzácných teter z povodí Amazonie mu už plavaly v rozplavávačkách a synek se proháněl po rybníce na nových bruslích. Zkrátka, to bylo už dobře. Ale ještě přece jen ne, když se situace v klubu uklidnila a chtěli jsme se věnovat jiné činnosti, jakoby bez zájmu dodal: „No, a ty doklady jsem už nenašel.“ No a tak se ukázalo, že ten den někde v tom shonu vytratil i ty doklady, které si v kvapu vzal na cestu. Nebyli ani u doktora, ani na ulici, zkrátka nikde.
A to je celý ten nešťastný příběh o bývalém příteli Ládínkovi, o jeho filozofii a o jeho vánočních trablech. Teď si můžete asi říci, že tehdy asi přišel o iluze s jeho nově nabytou životní filozofií a vzácnou knihou. Ale vůbec ne, součástí písma totiž bylo i upozornění, že v životě to nemáme všichni stále jednoduché a tak je třeba prožívat i chvíle krušné a po nich že přijdou právě ty osvobozující a krásné.
Tedy, nikomu bych nerad bral iluze z chytrých a vzácných knih, ale to je přece život samotný, ne?
Tak tedy všem Vám i Ládínkovi, tedy pokud to bude čirou náhodou číst, přejeme od nás z Dajany krásné Vánoce a do Nového roku si popřejeme zase až příště, ju!?
0 komentáøù