Zdravím pana Petra z Kroměřížska a posílám jednu z mnoha vzpomínek na „zlaté časy akvaristiky“.

Ten den začal bláznivě a vlastně i taky tak skončil. Tedy, den jako takový začal již o poznání dříve, to když se obě ručičky na mém budíku po bábince setkaly nahoře na dvanáctce a v rádiu zazněla Československá hymna. Ale to bylo drahnou dobu před tím, než se setkaly ony obě stejné ručičky na onom stejném budíku po mojí stejné babičce v poloze o sto osmdesát stupňů odlišné, tedy na druhé straně ciferníku.
Bylo krátce po půl sedmé hodině ranní a venku se sotva rozednívalo. Tento stav jsem měl zaregistrovat záhy, to když se měl zrovna rozeznít velmi nepříjemný, zato však nadmíru účinný zvon na starém budíku, který s trochou fantasie připomínal miniaturní orloj.

Dnes se ozval ale jinak…, ten zvuk mi byl hned od procitnutí velmi, ale velmi podezřelý a taky jsem asi rychleji než dříve pohnul tělem za účelem jeho eliminace. Leč ouha, ještě než se moje ruka přihnala k budíku, rozpoznal jsem, že je vše jinak. Je to telefon! Napadlo mě v mátoze a nohy se dotkly podlahy. Koberec byl vlídný a neblahé pocity z procitání kvapem ustupovaly. Avšak neodbytné a monotónní vyzvánění telefonu mi nedalo, abych nepřidal na dehibernaci.

„Ano prosím?“, ozval jsem se nekonkrétně do sluchátka a sledoval, jak se postupně s mým probouzením, probouzejí také má akvária. „Ahoj spáči, vstávej, jedeš se mnou do Berlína?“ Chvíle ticha a moje velmi těžkopádné procitání, jakoby podpořeno katalyzátorem, se začalo velmi hbitě vyrovnávat s nastalou situací. V ten okamžik režie dne odklapla další scénu, ozval se budík. Bylo toho trochu moc na jednu se právě probouzející hlavu. „Tak moment!“, řekl jsem rázně do telefonu a otřepal dušičku, tak takhle ne! Tři kroky mě dělily od známého pohybu a teprve v ten moment se vše začalo probouzet i se mnou. Nevím, zda jste si toho také všimli, ale při tom nelibém ranním probouzení jde hlavně o to, sladit svou fyzickou stránku, tedy onu somatickou, s onou stránkou duševní, jak by odborník řekl, sladit celého probouzejícího se člověka do vyrovnaného stavu psychosomatického. Jo a všimli jste si také, že předčasné probuzení, tedy ještě před zazvoněním budíku naše tělo nebere jaksi vážně? Jakoby den nezačínal přirozeným procesem, ale až se zazvoněním toho sice potřebného, ale mnohdy nenáviděného společníka na nočním stolku.

Budíku jsem známým pohybem objasnil, že je tu dnes již zbytečný, a že vyvádí zbůhdarma, na nohy obul cukle a již v klidu znovu zvedl sluchátko. „No ahoj, já se právě probu…“, moje započatá věta byla velmi brutálně utnuta: „Tak jedeš?“, zadrnčelo mi v uchu. „No neblbni, je to minuta co jsem vstal…, a musím ještě nakrmit a jít do práce, dnes mám…“. Pozor, stop!!! Něco mi zazvonilo tentokrát v hlavě a v duchu jsem si přiznal, že toho zvonění je dnes po ránu nějak habaděj. Onen přítel byl můj souputník akvaristickým světem a dobře jsem věděl, že je to právě on, kdo jezdí začasto právě do Berlína pro nové druhy ryb. Pro druhy, které jsme vídali pouze v knihách, a o kterých se nám v té době, tedy téměř před čtyřiceti léty, jenom v našich nekonečných akvaristických snech pouze zdálo.

Oklepal jsem se a téměř kompletně jsem již srovnal tělo i duši do potřebného stavu. „Proč do Berlína?“, zeptal jsem se již klidnějším a v očekávání záměrně podezíravým hlasem. „No hádej, včera volali kluci z berlínského klubu…, jedu tam, jedeš?!“ Jeho hlas byl neodbytný a nedával pražádnou šanci odmítnout. Věděl jsem, co to znamená, právě jsem pochopil, že dnešní den začne zcela jinak, než bych si ještě před minutou mohl myslet. Ten telefonát znamenal prostě to, že do Berlína, tehdy hlavního města NDR, přišel nový import akvarijních ryb ze světa, což byla tehdy téměř jediná a zároveň velmi ojedinělá možnost, jak získat nové druhy ryb do našich akvárií.
Tyto cesty byly téměř vždy spojeny s dobrodružstvím, tedy alespoň u mne, a vesměs jsme na ně jezdili rádi.

Když ne v ničem, tak jsme určitě ono dobrodružství zažívali při přejezdu státní hranice. To, že si vezeme akvarijní rybičky z NDR, byl vlastně zločin, tedy jednoduše nedovolené pašování. K tomuto tématu se rád vracím a zřejmě jste již o těchto cestách ode mne něco četli. Je ale stále co sdělovat a tyto zkušenosti předávat i dnes, protože si mladí akvaristé nedokážou ani představit, jaké kruté „zločiny“ jsme v době socialistického soužití v zájmu akvaristiky byli schopni vykonat. Ať jsem měl ten den připraveno cokoliv, muselo by se stát něco velmi významného a nevídaného, abych na tento telefonát reagovat odmítnutím. Zkrátka, přes akvaristiku nejel tehdy žádný z vlaků!

Zajistil jsem si volno v práci, ošetřil narychlo rybí hospodářství, napustil náhradní elementku pro případnou karanténu, zběžně se ujistil o své solventnosti, připravil pas, potřebnou termosku na zmrzlinu, nezbytný to předmět používaný k pašování ryb a čekal na kamaráda. Netrvalo ani hodinu a už jsme vyjížděli z Prahy na sever. Cesta byla jako vždy únavná a drkotání po německé dálnici ještě tento dojem umocnilo. Vždy jsme se ale dokázali téměř celou cestu bavit o naší společné vášni a tak se naše cestování za rybami do Berlína dalo vždy snést.

Berlín, naše vysněná Mekka, kde jsme po chvíli přijeli k povědomé prodejně. Několik schodů do patra a srdce se rozbušilo. Co se mne týká, byl jsem v té prodejně tehdy snad teprve podruhé, ale můj přítel se vyznal. Neomylně tam trefil a dokonce se důvěrněji než je běžné zdravil se zaměstnanci. Jeho téměř dokonalá němčina vše ještě ulehčila. Ale naše zraky, spíše než k čemukoliv jinému, se obracely k nádržím plným ryb. A začalo trápení, které jsem očekával, ale vždy bylo velmi nepříjemné a našim akvaristickým dušičkám až bolestivé. Z několika nových a nám dobře známých ryb z obrázků si vybrat podle našich finančních možností ty pravé.

Vždy to byla loterie a těžká volba mezi několika málo drahými druhy, nebo snad početnější hejno levnějších…? Co vybrat? A i když byl můj kolega lépe finančně vybaven věřte, že to neměl též snadné. Zkrátka, pokňourávali jsme před akvárii něco přes hodinu a nakonec padlo rozhodnutí. Kolega si odnášel dva sáčky s rybami a já měl pět mini sumců v termosce na zmrzlinu. „Hele“, promluvil můj zkušenější kolega, když jsme sedali do auta, „když budou chtít, tak nás vyberou stejně!“ prohlásil protřelý „pašerák“ a položil sáčky na zadní sedadlo. Oba dva jsme dobře znali případy, kdy celníci zcela nesmyslně našim kolegům ryby likvidovali přímo na hranicích hloupým a krutým způsobem tím, že je prostě vylili před jejich zoufalýma očima do nejbližšího kanálu. V tom horším případě mělo vše dohru nahlášením do podniku, kde jsme byli zaměstnáni. Musím se ale pro objektivitu zmínit, že tyto způsoby byly výjimečné a záviselo to též se šikovností „pašeráků“.

Na hranicích nebyl snad nikdy klid. Nervozita a mnohdy zdlouhavé čekání při velmi podrobných kontrolách. Konečně jsme na řadě. Moje termoska byla položena vzadu na podlaze a sáčky s rybami kolegy byly zkrátka jednoduše přikryty sakem na zadním sedadle. Vždy při této příležitosti jsem vzpomněl na kolegu, který tuto proceduru odnesl lehkou srdeční příhodou. No zkrátka, odporný zločin je třeba po zásluze potrestat, že!?
Domů jsme bez újmy na rybách i zdraví dorazili v nočních hodinách a musím napsat, že tentokrát vše dopadlo dobře. Ještě dlouho přes půlnoc jsem seděl u elementky s novými sumci a těšil se jejich krásou. Chvílemi jsem nevěřil, že je mám v akváriu, ale byli skutečně tam.

Druhý den ráno se vše odehrálo v opačném gardu. Nejprve zazvonil budík a záhy potom kolega. „Tak jak?“ vyhrkl na mne do sluchátka. „Jo dobrý, jen bych ještě chvíli spal, šel jsem ve dvě…“, sdělil jsem mu s úsměvem pošilhávajíc do elementky s novými přírůstky. „Víš, kde jsem?“ kontroval, „za chvíli přijedeme do Brna, připravuju tady výstavu. Všichni zkrátka nemáme to štěstí se podle chuti vyspat!“ dostal jsem to na férovku.

Foto: Podařilo se mi vyfotit můj krásný sen…