Tak jako i v jiných oborech, tak i v akvaristice souvisí vše se vším. Do pomyslného pytle se od prvopočátku shromažďuje vše, co je k té které činnosti potřeba a paradoxem je, že na začátku se onen pytel zdá být mnohem menší, než v pokročilém stavu vědění. Jinými slovy, onen pytel se neustále zvětšuje a nikdy, nikdy ho nikdo nenaplní a ani nemůže. Poznávání je zkrátka nekonečné a zrovna tak i získávání informací. Snad v žádném oboru co jich na této Zemi je, ještě nikdo nikdy nemohl říci, že je u konce, že již poznal vše. A dovolte mi jednu smělou prognózu, nikdy ani neřekne. Tedy krom neuvážených řečí chvástalů.

Akvaristiku beru od počátku jako jeden velký rébus složený z mnoha menších rébusů, a když jsem si jako malý capart prohlížel s dědou jeho akvárium, připadalo mi to, jako bych se díval do fantastického světa, někam mimo tuto Zem. Onen miniaturní vodní svět mě zkrátka neskutečně fascinoval a ani jsem netušil, že je to vlastně první poznání, které mi akvaristika prostřednictvím mého dědy dala. S akvaristikou jsem se setkával dokonce i na houbách, kdy si děda krom nasbíraných hub domu nesl i kdejaký ten kámen do akvária. Tehdy nebyla televize, tedy alespoň ne tak, jako je tomu dnes a tak jsme s dědou sedávali u akvária každou chvíli. Obrázek se neustále měnil a vzpomínám, jak děda bez přestání spekuloval, jak to vše v akváriu ještě vylepšit.

Bydleli jsme na Žižkově v Koněvově ulici nad Ohradou a hned vedle našeho domu bydlel dědy kolega, tedy také akvarista, a s tím kul děda pikle a neustále cosi nového vymýšleli. Pamatuji na pneumatiku pod postelí, kterou jsme museli každý den pumpičkou z kola přifukovat z důvodu nepřetržitého vzduchování. Tehdy se ještě neprodávaly vzduchovací motorky a tak si musel každý poradit sám, podle svých možností. Ta pneumatika byla pro nás též tehdy novinka a děda velmi dbal na to, aby byla vždy plná vzduchu. Zrovna tak pravidelné výlety k Olšanskému rybníčku na lov planktonu (tehdy ještě řečených „vodních blech“) pro mne měly kouzlo.

Ale co bylo a je z těchto vzpomínek pro mne důležité, je nabývání povědomostí o tom, jak vlastně akvárium funguje a co je třeba dělat a mnohdy i nedělat, aby akvárium nedošlo zmaru. Je to tzv. probuzení onoho šestého smyslu, tedy vnímání bez aktuálního použití logiky a vědomostních postupů. Tedy, „kouknu a vidím“. Probuzení tohoto vzácného a přeci tak potřebného citu pro věc je důležité nejen v akvaristice, ale pochopitelně ve všech oborech, kterým se hodláme věnovat do hloubky a ne jen povrchně. Všeobecně se tomuto ne vždy zcela vysvětlitelnému vnímání říká nadání či talent a je to něco, s čím se rodíme a co se nám po našich předcích uložilo do šroubovice, tedy do biologické knihovny našeho rodu a co dokážeme v sobě probudit, až přijde ten pravý čas.

Tedy, nejen čas, ale i potřebný katalyzátor, tedy to, čemu se říká „být v pravý čas na správném místě“. Zkrátka, objeví-li ve Vás někdo v dětství onen talent pro to či ono, máte téměř vyhráno. Tedy, ještě musíte přidat tisíce a tisíce hodin usilovné práce a píle, aby se vše naplnilo tak jak má, ale to je též součást onoho vybavení naší biologické knihovny. Znáte všichni jistě dobře nesmírně nadané a ojedinělé operní zpěváky, kteří ale svému zpěvu též musejí a hlavně v mládí museli věnovat mnoho píle a času, aby se vypracovali do skvělých a ojedinělých výkonů. Ano, ti také museli přijmout základní rady zkušenějších a od nich se mohli „odrazit“ dále.

Přeloženo do akvaristiky

Abychom mohli bez velkých problémů cílevědomě odchovávat některé z mnoha krásných druhů akvarijních ryb, je nutné si tuto praktiku osvojit a postupovat znale nejen v etologii toho kterého druhu, ale i v technickém zabezpečení této činnosti. Přidáte-li nadání, pracovitost, odpovědnost, obchodní zdatnost a umění kombinace všech těchto disciplin, získáte cejch akvaristy.

V mnoha článcích a konec konců i při kurzech a přednáškách zdůrazňuji nutnost sebevzdělávání. Tedy, jde o velmi důležitou věc při chovu akvarijních ryb nejen ve smyslu obstarání již známé informace z knih či internetu o problematice, ale o rozvíjení těchto poznatků. Bez toho bychom se nedostali o krok dál. Jinými slovy, vše by zůstalo u prvního poznatku a tam by to i skončilo.

Všechny získané, a v dobrém opsané vědomosti, je nutné dále prověřovat, ale nejen to, je nutné je rozšiřovat a případně opravit či vylepšit. Toto je velmi těžké vysvětlovat začínajícím akvaristům, protože ještě ani nechápou, co vlastně pořízením prvního akvária stvoří. Jak složitý je to, po biologické stránce, organismus, a hlavně zakrátko tito začínající poznají, že jim ani dokonalá a drahá technika nepomůže k tomu, aby byli na tomto poli úspěšní.

Bohužel až tehdy, když mají za sebou několik nepodařených pokusů, vykoupených úhynem mnoha živočichů, se uchýlí k tomu, co měli udělat již dávno, a to k přečtení prvních řádků o akvaristice, které jim objasní první krůčky. Nemusím snad ani psát o tom, jak je důležité, CO vlastně hned na začátku číst a jak se dostat k těm skutečně platným informacím. Začasto se může stát, a taky se to stává, že první krůčky bývají zmařeny právě tím, že si začínající přečte nesprávnou, nebo dokonce lživou informaci.

Tato poučení se zpravidla kontrolují a ověřují praxí. Ta je pochopitelně nezbytná a vlastně až při ní si můžete ověřit pravdivost získaných informací, i když vypadají jasně a logicky. To platí všeobecně, ale právě v akvaristice je zakopaný pes v tom, že zdaleka ne všechny informace jsou platné všude. Tedy, rozhodně se nedají zevšeobecňovat právě z důvodu biologie. Právě vzájemné vztahy všech látek živých i neživých se v akvaristice musí brát v úvahu a akvárium je jich plné. Nevytvoříte biotopní nádrž tak, jak se to nesmyslně popisuje v mnoha návodech, nevytvoříte ji totiž vůbec! A zrovna tak nevytvoříte shodná dvě akvária, budete-li se o to snažit v jedné místnosti, natož pak několik set kilometrů od sebe!

Máme to jednoduše všichni v sobě a záleží pouze na nás. Vstřebávejme vědomosti, učme se a hlavně, předávejme je dál všem začínajícím a potřebným a hlavně, rozšiřujme již známé vědomosti o nové poznatky. Pouze číst a brát nestačí a téměř nikdy to nefunguje. Je nutné i dávat, i tím se učíme a i tím si sami obzory rozšiřujeme. A proč to vše děláme? Je to ve své podstatě jednoduché, jsme zkrátka vybraní pro tuto činnost a již předurčení našimi předky, kteří nám posílají dědictví ve šroubovici, která se zároveň obohacuje naší činností a dál přechází v podobě našeho biologického věna na naše potomky. Ti se v některé generaci opět vrhnou do podobné činnosti a třeba již na úrovni vědecké. Tím se stáváme vlastně nesmrtelní a naše cesta tímto světem se neustále obohacuje tím, jak jednotlivé generace pracují a poznávají.

Je tedy pouze na nás, zda svůj život promarníme, nebo přidáme něco svému okolí i sobě tím, že naše poznatky jak teoretické tak praktické rozšíříme a posuneme tím poznání o kousek dopředu.