Co takhle jednu silvestrovskou

30.12.2011 | Žádné komentáře

Neznáte lodustonky?

Práce jako práce! Jsem v dalekém městě od domova a usiluji se napravit, co se pokazilo. Po zhruba hodinové prohlídce místní prodejny, tedy akvaristiky, se snažím pozvolna a hlavně důrazně, a pokud je to vůbec možné srozumitelně vysvětlit, co se vlastně s těmi akvárii děje a proč ty ubohé ryby v nich nejsou, jak mají být. Zkrátka, potíže zcela běžného, leč vždy nešťastného rázu. Po dalších několika málo hodinách jsem přesvědčen, že odpovědná pracovnice v rámci pochopila, co jsem se jí snažil objasnit a zjedná nápravu tak, aby k dalším zbytečným problémům v akváriích v jejich prodejně dále nedocházelo. I když mi je jasné, že to z podstaty věci není až tak zcela možné. Moje úloha končí vždy ve chvíli, kdy vidím, jak se školenému zaměstnanci „kouří z hlavy“. Dále už to nemá totiž cenu, jednoduše – vždy je nutné respektovat stupeň poznání a hlavně kapacitu.

Chvíle odlehčení a jdeme na kávu do kanceláře. Paní vedoucí vaří skvělou a já dnes ještě neměl a tak… Usedám do pohodlného křesla a přitom se spolu s libou vůní kávy snažím vnímat vše, co je mým uším určeno. Je toho dost, vlastně všechno, a tak se mi po chvíli začíná též „kouřit z hlavy“. Ze záplavy informací ale vybírám jednu, která mě zaujala a snažím se vrátit k tématu a hledám skulinku v přívalu slov. Teď! „A kde jste říkala, že se chystá ta výstava?“, vyhrkl jsem do mezerky. „No přece v Liďáku!“. Po chvíli mi bylo již jasné, co a hlavně kde je Liďák a tak jsem se po krátké a příjemné chvíli při kávě s paní vedoucí do Lidového domu vypravil. Zítra začíná výstava akvarijních ryb místního klubu! No to je přece zpráva a ta náhoda! Nevím, jak je to možné, ale i po tolika létech mi vždy při podobných zprávách stoupne tlak a jsem jako dítě, které se už už nemůže dočkat vytoužené hračky.

Byl konec týdne, pátek a již dávno po poledni. Před Liďákem mohl pozorný divák zaznamenat nenápadný, leč znalým velmi povědomý ruch. Před vchodem na chodníku stála dvě auta, jedna dodávka a druhé osobní. Z dodávky právě dva zúčastnění táhli za výrazného pohekávání dlouhé akvárium a kolem osobáku běhal zmatený človíček a vypadal jako velký balík s nožičkama. V každé ruce držel několik plných igelitek s čímsi a zoufale se snažil nataženým malíčkem za ucho nabrat ještě další. „Ukažte, já vám to vezmu,“ přiskočil jsem a uchopil ještě další dvě tašky z otevřeného kufru osobního auta. Vděčně se na mne podíval a vyrazil po dvou schodech do patra. Téměř jsem běžel za ním a při tom se snažil něco vyzvědět. No co myslíte? V prvním patře zahnul z chodby do místnosti, kde bylo již více podobných pomatenců, a byl jsem ztracen. Hned na to ale kolega tašky položil a s vděkem mě požádal, abych ty své položil vedle. Poděkoval a více si mě nevšímal. Zmizel mezi ostatními a už ho nebylo.

„No co ty tady děláš!?“, ozvalo se za mými zády vesele. Reflexivně jsem se ještě zmaten otočil. „No tě pic!“, radostně zdravím kolegu, kterého jsem skutečně již dávno neviděl. Vše jsem mu vysvětlil a stěží odmítl jeho pozvání na večer. „Výstava bude již nachystaná a sejdou se tady snad všichni od nás…“. „Ach jo, ani nevíš, jak rád bych ale…“. A tak skončilo naše setkání po téměř dvaceti letech. Poté musel kolega za svými povinnostmi a já měl konečně chvíli pro sebe. Vykoukl jsem z vajíčka nečekaného zatažení do děje a konečně se rozhlédl. Můj nos natáhl známou vůni a atmosféra byla tu. V těchto chvílích se akvarista cítí doma snad na celém světě a hlavně v pohodě. Vydechl jsem, většina nádrží ve stojanech i mimo nich byla již osvětlena a připravena k prezentaci. Tak pojď na tu hostinu, konejším duši a pomalým krokem jsem začal u té první. No jasně, makrakanty!, pomyslel jsem si a celý svět se nade mnou v tu chvíli uzavřel neprodyšnou kupolí. Byl jsem tu jen já a akvária…

Nevím, jak dlouho jsem se tu už probíral rozmanitými exponáty, když tu najednou odkudsi za mnou: „A eště tu dlu…dluhou.“, ozvalo se přes celou místnost. No to snad…, zježily se mi chlupy na zátylku, no to snad není možný!? Vojta!!! Prudce jsem se otočil vytržený z nirvány a oči mi rychle jezdily po přítomných tvářích. To nemůže být pravda, ale ten akcent. Bylo tomu téměř padesát let!

Jo jo, je to on, jo jo jo! U dveří stál roztržitý človíček a urputně se snažil uchopit až neskutečně obří krabici s čímsi a odstranit ji z cesty, protože překážela. Vojta, Vojtíšek, Kokta, a já nevím, jak jsme mu ještě říkali, ale byl to on! Jen jsem v tu chvíli nevěděl, jak ho překvapit, aby to bylo to velké udivení ze setkání po tolika létech. V tu chvíli se mi zdál neskutečně akční i proto, že i při takovém výkonu ještě udílel rady a organizoval ostatní členy klubu, co mají dělat. Je to vůbec možný?! Tohle že je Vojta, ten ukoktaný ňouma z páté třídy, z nějž si kde kdo dělal ve škole šprťouchlata? Šišlal, koktal a vůbec, byl všeobecně pro smích, ale ne ve zlém, zavinila to jeho vrozená hlasová indispozice. Jeho zkoušení u tabule bylo pro třídu spíše varietní vystoupení, než můčo při ověřování učoby. On byl v naší třídě spíše ten sympatický klaun, co ho mají téměř všichni rádi, ale přece jen klaun…, nebo že by spíše šáša? A najednou jako když utne, klaun zmizel. Paní učitelka nám pouze oznámila, že se s rodinou náhle odstěhovali, ale kam, to jsme se tehdy již nedověděli.

Nečekal jsem a hbitě se přesunul za jeho záda a počkal, až krabici položí. Vojto?! Vyhrkl jsem náhle. Prudce se otočil a zahleděl se mi do tváře, ale v zápětí, jako kdyby znejistěl. „No?, so…so je?“ Čučeli jsme na sebe hodnou chvíli, až jsem se sám za sebe cítil tak trochu trapně. Co teď, mám suše vysvětlovat? To by nezapadlo do scénáře! Vlastně jsem ani nebyl překvapený, že mě nepoznal, taková doba, asi jsem to měl očekávat. Vtom mě napadla spásná a snad pro tu chvíli i geniální myšlenka. Slon! Byli jsme tehdy v ZOO a líbil se nám slon a Vojta si pak celý týden ve škole mačkal jednou rukou nos a druhou prostrčil vzniklým obloukem, no tak, jak to děti při napodobování slona dělají.

Palcem a ukazovákem pravé ruky jsem si stiskl nos a levou prostrčil a udělal klasický kývavý pohyb sloní chůze. Ta chvíle byla až neskutečná. Trvalo to vteřinu, snad dvě, ale reakce stála za to. „Lrůžo!!!“, téměř vykřikl Vojta a začal se smát jako pominutý. Tehdy mi říkali ve škole Růžo, ale Vojta ze své podstaty měl jistá privilegia… No bylo to velmi osobní a po takové době až dojemné. Vše jsme „zdrbli“ a dokonce jsem se dověděl, proč se tak náhle tehdy ze Žižkova odstěhovali. No a nakonec přišla pověstná třešnička. Akvarista celým tělem i duší, srdce místního klubu, obětavý, oblíbený snad všemi, kdo ho znají. No aby ne, on totiž ten jeho až směšný akcent vždy byl a je dodnes velmi milý a hlavně, nikomu neubližuje. Vojta se za tu dobu naučil, že udělat si sem tam ze sebe srandu není až tak špatná věc a tak zůstal.

No věřte mi, měl jsem velkou radost a po chvíli zklidnění jsme, jak jinak, přešli i na notu nadmíru důstojnou tomu místu, na akvaristiku samotnou. Patlal to, koktal, šišlal, ale mile a hlavně bylo znát, že se skutečně o věc zajímá, a že něco za tu dobu z naší branže pochytil. A přišla osudná věta. Přišla ode mne a byla zcela běžná až logická, i když jsem se asi měl tehdy zdržet. „A co doma máčíš, Vojto?“. To je v chovatelské řeči otázka na to, jaké ryby doma chová? Vojta se zatvářil velmi vážně a ve své opravdovosti řekl: „No lo lodustonky!“ Znejistěl jsem a takticky si odkašlal. Co teď, prolítlo mi hlavou. Ale on nebyl rozhodně hloupý a tyto okamžiky z důvodu svého postižení již ze života dobře znal a tak opakoval: „No neznáš lo lodustonky?“

Omluvil jsem se, že takovou rybu neznám, ale Vojta se usmál a táhl mě ke krásně vybavenému akváriu, kde se proháněly nádherné rodostomky, tedy Hemigrammus rhodostomus, tetry červenohlavé. „Jo rodostomky!“, odtušil jsem s úsměvem nahlas, ale Vojto a spíše rodičovsky jsem se snažil přesně artikulovat: „r-o-d-o-s-t-o-m-k-y!“. „No vždyť, lo-dům-stonky…“. V tu chvíli jsem začal tak trochu litovat chvíle, kdy mě napadlo mentorovat, ale teď už se nedá nic dělat, řekl jsem si v duchu a snažil se napravit celou situaci důsledností. „R-o-d-o-s-t-o-m-k-y!!!“, snažil jsem se klidně a zřetelně artikulovat. „Loh-du…“ Znovu a až s výchovnou dikcí jsem nesmyslně opakoval to slůvko, a když jsem myslel, že se sám před sebou svojí vlastní hloupostí propadnu, asi po třetím opakování se z Vojtových úst náhle ozvalo nesměle „rl-o-d-o-s-tr-o-m-ky“. „No vidíš!“, zajásal jsem, teď je to správně a bylo mi jasné, že se Vojta musel maximálně soustředit. S velkou radostí ještě několikrát, nejprve opatrně, ale potom již zcela soustředěně a hrdě opakoval rodostomky a byl, zdálo se, na to velmi hrdý.

Vše, co se to odpoledne přihodilo, bylo skvostné a já k večeru odjížděl všemi příjemnými událostmi zcela ovinut. Příprava výstavy vrcholila a dokonce se začali trousit první hosté, nikoliv však návštěvníci výstavy v pravém slova smyslu. Výstava začínala až druhý den ráno a tak, ostatně, jak to bývá na každé výstavě zvykem, se kolem akvárií procházeli a točili známí i rodinní příslušníci zúčastněných. Se všemi jsem se srdečně rozloučil a pochopitelně svíral v ruce kořist z výstavy, totiž zabalenou překrásnou vodní rostlinu.

Ahoj Vojto, ahoj výstavo, ahoj všichni a v euforii jsem zamířil ke dveřím.
Hned vedle vstupu ale stála ona překrásná nádrž s rodostomkama a u ní paní s dětmi. Já pokračoval volným krokem ven z místnosti na chodbu a Vojta, který mě až sem mile doprovázel, již zůstal v místnosti a zastavil se u paní, která si se zalíbením prohlížela zrovna jeho nádrž. Jen se pochlub, pomyslel jsem si v duchu srdečně, máš s čím Vojtíšku! Udělal jsem dva, tři kroky a za sebou zaslechl jen pár slov na rozloučenou: „Jé pa paní, vy nežnáte lo lodustonky?!“

Vojtíškovi a všem od akvárií za celý kolektiv Dajany do roku 2012 vše nejlepší a hooodně zdraví přeje,

Ohodnoťe, prosím, článek

Ještě nehodnoceno

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Rubriky

Novinky

Kalendář příspěvků

Prosinec 2011
Po Út St Čt So Ne
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Další příspěvky blogu

Vzkazy 2024/8

Vzkazy 2024/8

Pozor na letošní jaro!!! Bude asi ještě překvapení a tak pozor na teploty vody v rybníčcích. Bude asi ještě zamrzlo, a tak kdo nemáte ryby nachystané na ledový krunýř, ještě raději počkejte několik týdnů. V tomto případě jde hlavně o závojnatky. Prostě je nechte...

Vzkazy 2024/7

Vzkazy 2024/7

Neomezujte či hned neměňte svoji aktivitu u akvárií pouhými doporučeními v nejrůznějších článcích, které najdete na internetu. Je dobré se poučit, ale vždy s rozumem. Když mám chvíli, pročítám internet a zvláště pak články s akvaristickou tématikou a v mnohých je...

Vzkazy 2024/6

Vzkazy 2024/6

Není to dlouho, tipl bych to tak na tři měsíce, kdy jsem popisoval funkčnost a možnou opravu akvarijních čerpadel. Lze tedy snadno a rychle vyhledat v minulých článcích. Pozor ale, ještě tedy jednou a v krátkosti. Levná akvarijní čerpadla jsou určena vlastně svojí...

Vzkazy 2024/5

Vzkazy 2024/5

V minulém článku jsem si dovolil napsat něco o rostlinách, no a protože jsou rostliny velkou i rozsáhlou součástí akvaristiky, nemohl zůstat článek bez odezvy. V tomto případě jde o Echinodory. Echinodory jsou skutečně velmi obsáhlou skupinou rostlin využívaných v...

Vzkazy 2024/4

Vzkazy 2024/4

Jednoduše musím napsat, závidím!!! Mám tady dotaz na odchov čichavců mramorovaných, tedy Trichogaster trichopterus. Konkrétně na jejich odkrm. To byly časy! Uvedu zde tedy vše, co si o těchto krásných rybách pamatuji a na co vzpomenu.   Tak, jako jsem začínal...

Vzkazy 2024/3

Vzkazy 2024/3

O živorodkách jsem psal mnohokrát, ale také jsem objasňoval, jak to s jejich pojmenováním je, a že je to skutečně tak trochu jinak. Takže vezmeme-li například ČELEĎ Poecilidae, tedy živorodkovití, to jsou snad nejznámější akvarijní ryby, kterým akvaristé dali...