Vždycky jsem rád chodil do lesa. V dětství to asi začalo, když mě děda bral na houby a brázdil se mnou lužické kopce. Později se můj zájem zúžil na les, coby útočiště pro fantastická dobrodružství prožívaná s klučičí partou. Tyto chvíle byly umocněny mnoha tajemnými příležitostmi, jež nám skýtaly četná a hlavně dobrodružná zákoutí Lužických hor v podobě temných chodeb, dlouhých mnoho set metrů a jistě i více. Opuštěné domy a třeba i mlýny a zaniklé hamry po dávných a později i třeba německých obyvatelích, se staly nekonečnou příležitostí uskutečňování snů dětské fantazie, ale les, les to bylo zkrátka něco.

Mohl bych popisovat, jak les ovlivňoval v tom kladném slova smyslu můj další život, ale paměti ještě ne! Dnes bych se rád zmínil o jednom důležitém, ale zcela pragmatickém podobenství, které se týká a jistě i bude týkat nás všech. Přeskočím tedy léta dospívání a mladických vzpomínek a vzpomenu na chvíle, kdy jsem díky akvaristice objevil MAKRO. Tedy, funkci fotoaparátu, jenž jsem kdysi pokoušel využít i u dnes již archaického fotoaparátu Pentagon s mezikroužky. Je ale pravda, že dnes díky elektronice se podobné vymoženosti dají daleko lépe praktikovat a to asi hlavně kvůli až neskutečně snadné kontrole snímku a to prakticky okamžitě.

Fotky jiker, detailů rybích těl, rostliny, detaily interiéru akvária a tak dále. Zkrátka, tato technika dokáže zachytit mnohé, co nám při běžném pozorování akvária uniká. Ale vezmu-li to z té druhé strany, právě díky fotografování v režimu MAKRO se náš zájem o detaily v akváriu soustředí právě na věci, po kterých bychom jinak asi ani nevzdychli. A nejen v akváriu! Zkrátka, tento způsob zachycování zajímavých okamžiků života v akváriu je skutečně užitečný a jistě vede k poznání, což je snad přednost ze všech nejdůležitější.

Budu-li dále pokračovat s výčtem předností používání MAKRA, dojdu do bodu, kdy mě napadlo použít ho též při běžné procházce, nebo při fotografování zcela jiných objektů. Předmětem zájmu se po krátké době stal například pavouk třesavka, který je mým společníkem a jehož rodina žije nad mými akvárii v líhni již několik generací.
Jak to vše ale souvisí s lesem? No logicky…, když jsem si vzal prvně do lesa na procházku fotoaparát s MAKREM, stalo se to, co se stalo před nedávnem právě při focení akvárií. Fotil jsem nejen krajinu a nejrůznější detaily přírodních zákoutí, ale začal jsem se plazit mezi kapradím a sledoval se silnými brýlemi i pařezy, rozhrnoval listí, odlupoval kůru…a vůbec, každá píď, každý kousek krajiny, ve které již dlouhá léta „rejdím“a fotím vše možné i nemožné, se stal ještě větším „rejdištěm“ a prakticky nevyčerpatelnou zásobárnou námětů.

A tak jsem si zmenšil známou a okolní krajinu na konkrétní les, v lese jsem si našel konkrétní biotop, skálu, která je porostlá vším možným a kde se život zúžil právě a jen na toto místo. Na skále jsem si našel plochu obrácenou k západu a na této ploše vyhledal prostor asi tak metr čtverečný, kde jsem mohl pohodlně odpočívat a sledovat děj toho místa. To se později stalo mým zájmem a při procházce jsem se tam vracel a pozoroval, jak se ona metrová „krajina“ před mýma očima mění. Porost mechu byl vystřídán holou skálou, kam se ještě nestačil rozrůst, zcela miniaturní bonsai, tedy zakrslá břízka zde kralovala coby obří strom v trpasličím království a cestička, kterou si zde vyšlapali mravenci se při pohledu zblízka zdála jako stezka pračlověka z fantastického filmu.

To vše trvalo rok a nepodléhalo z mé strany žádným pravidlům, tedy, mé návštěvy byly zcela náhodné a nevedl jsem záměrně nikteré záznamy. Vše se vyvíjelo nezávisle na okolním světě, ale to pouze zdánlivě. Tak, jak jsem prostor z hlediska mého zájmu, tedy pozorování, zmenšoval, tak musím zpětně celý tento záměr opět ve svých myšlenkách zvětšit a dostanu se pomyslně až do nejvzdálenějších koutů našeho vesmíru. Ano, i na tomto prostoru je závislý onen zdánlivě nepatrný kousek prostoru na skále v Lužických horách.

Stalo se totiž, že přišel čas sklizně. Přišel čas, kdy lesní podnik nařídil v místě těžit. Těžba byla velmi produktivní a trvala několik hodin. Právě za tuto dobu se přibližně padesátiletý lesní porost kolem skály proměnil v nesourodou a zcela zmatečnou plochu plnou pokácených krásných a ještě před chvílí zdravých stromů. No co naplat, končí normálně podobné povzdechy, dřevo je pro náš život třeba a tak je i jeho těžba asi potřebná. A co dál…?

Tím, že zmizel les, začala záhy mizet i mnou sledovaná skalní nika na skále na jeho okraji. Odpolední slunce se opíralo do skály a život na ní zkrátka během krátké doby, tak jak jsem ho znal, zcela zmizel. Pochopitelně, že nikdo jiný než já toto nezaregistroval, krom snad neskutečné náhody ani nemohl, a tak zmizel i zcela ojedinělý kus života na skále v lese v Lužických horách, jež se nacházejí v České republice, která je součástí Evropy, jež spočívá na Zemi, která je součástí naší Sluneční soustavy, která je součástí Mléčné dráhy, která je součástí nekonečného vesmíru.

Tak trochu k zamyšlení, ale přece jen srdečně Vám dnes všem přeji hezké chvíle a vzpomínku na nejbližší a důležité v našem krásném světě.

Všici z Dajany se těšíme na setkávání s Vámi v příštím roce a musíme doufat, že nám někdo zcela cizí nepokácí les!