Co je vlastně impulsem k chovu některého z nepřeberného množství druhů ryb, které žijí v akváriích po celém světě? Jak se rozhodujeme? Co přesvědčí nadšeného chovatele pro ten určitý druh, pro který zapomíná na čas kolem sebe? Je to barva, tvar těla či kombinace těchto rysů podoby? Často se akvaristé pouštějí do chovu takových druhů ryb, které vyžadují nemalou časovou, znalostní i ekonomickou náročnost a zaberou v životě chovatele mnoho času a úsilí. Co vede chovatele k velmi náročným ekonomickým nákladům jen proto, aby spatřily své miláčky, jak se spokojeně prohánějí v akváriu a přivádějí na svět své potomky? Jsou to pouze ekonomické záměry? Je to ekonomika či ego a honba za uznáním a za prokázáním své dovednosti a začasto i mnoha znalostí? Jasně, to vše je potřeba, ale ono vítězství a naplnění snů a tužeb je vždy spojeno s něčím, co nás všechny sdružuje a co je v tomto oboru nejdůležitější. Jsem přesvědčen, že k tomu všemu je potřeba to správně naladěné srdce, podněcovatel všech tužeb a krásných snů snad ve všech činnostech a oborech, které se na této zemi vyskytují.

Je zajímavé, jak jsou mnozí akvaristé svými miláčky značně a mile potrefeni. Za své praxe jsem poznal chovatele snad všech druhů ryb, které se v akváriích chovají. Ať to byly téměř půlmetrové ryby či čudly velikosti sotva několika málo centimetrů, všichni o nich vždy mluvili mile a hlavně s nadšením. Ono to vlastně ani jinak nejde. Zvláštní skupinu tvoří chovatelé ne zcela běžně chovaných druhů ryb, jako jsou halančíkáři, nebo například chovatelé divokých forem vejcorodých živorodek (ovoviviparní). Omlouvám se předem všem, jejichž druh v tomto článku opomenu, ale rád bych se dnes svěřil s jednou historkou, která mluví za vše.

Věřte či ne, správně potrefený akvarista je v určitých případech schopný stěhovat z důvodu chovu ryb i celou rodinu. Mimochodem, dobře všechny tyto lidičky chápu, bo jsem podobnou akci organizoval kdysi též. To bylo z důvodu výtěru velkých druhů ryb v obývacím pokoji, kde bylo nutné postavit kruhový bazén v průměru téměř tří metrů. Ale vraťme se k historce, která je již dávno zapomenutá, ale která může přesvědčit třeba i určitou skupinu lékařů specialistů, že zapálený akvarista se ne zcela odlišuje od velmi vážných případů určitých nervových chorob. Je ale nutné dodat, že tato potrefení ač se na první pohled zdají velmi vážná, jsou pro své okolí zcela neškodná a nikoho neohrožují. No posuďte sami.

Stěhovací mánie

Bylo to v době, kdy rohlík stával sotva šesťák a kdy jsme pašovali sumečky z tehdy ještě východního Německa do Čech v termoskách na kafe. To se jednou takhle ve čtvrtek zdatný akvarista Petr domlouval v klubu s kolegou, aby mu přišel pomoci s odklizením nábytku. Stál jsem nedaleko a oni se se svou debatou nikterak netajili a tak jsem téměř přinucen vyslechl nudnou debatu o stěhování. Ostatně, s kolegou jsme zrovna řešili jiné a pochopitelně důležitější akvaristické problémy. Reorganizace domácnosti, brr…, lepší snad vyhořet.

Neuplynul ani půlrok a onen akvarista stěhující svůj příbytek se bavil se svým přítelem o tomtéž a já zase stál opodál. No to už snad není pravda!? Ten maniak se snad stěhuje co měsíc!!! Pomyslel jsem si a šel po svém. V tu dobu více kolegů z klubu rozprodávalo zrovna chovné sumce z rodu Hoplosternum s odůvodněním, že jejich éra je již za zenitem. Ještě dlouho nebyla a myslím, že není dodnes. Mimochodem, je to jedna z mála ryb, se kterou jsem nikdá neměl problémy…ať chovatelské, tak obchodní a mohu ji doporučit i do akvárií začínajících akvaristů. Ale pojďme zpět za našim Méblákem, v tu dobu jsem mu v duchu jinak neřekl.

Neuplynul ani další půlrok a opřen o stěnu v klubu jsem řešil s kolegy nastávající burzu a organizaci prodeje chovatelských přebytků veřejnosti. Nedaleko ode mne postával nervózní Petr a vyhlížel se zájmem dveře. V duchu jsem se pousmál a pomyslel, že čeká na svého kolegu ohledně stěhování. Pamatuji si, že jsem se asi pousmál nejen v duchu, protože si toho všimli i kolegové, ale přešli jsme to. Zcela jsme se věnovali organizaci, ale bum ho! Za chvíli se dveře otevřely a vešel onen kolega, jeho stěhovací pomocník. Začali se upřímně bavit a já neměl důvod je sledovat.

Netrvalo to ani pár minut a slyším za sebou zcela jasně: „Jo a nemáš doma náhodou stěhovací kurty?“ Jeho protějšek cosi tlumeně odpověděl, ale co, to už jsem neslyšel. No jasně, svitlo mi, stěhuje se!!! Tedy, abych byl zcela upřímný, opravdu mi do toho nic nebylo, ale v hlavě mi to tedy vrtalo, to jo. Nastávající dny jsme strávili přípravou burzy a výstavy pro veřejnost a na tyto klubové střípky jsem pozapomněl.

Byl krásný podzim a burza se vyvedla podle představ. Ve dne ještě hezky, ale v noci již chladno, muselo se tedy již topit. Poslední den burzy poslední návštěvník, poslední zákazník, konec, balíme, jdeme domů. Ono se to jen tak řekne, ale zkuste demontovat stojany s téměř sty akvárii a ještě vše poklidit. Tato zakončení bývala o to „zajímavější“, že jsme se všici kolem nádrží motali a nemohli vymotat. No, představte si téměř třicet akvaristů, jak loví z akvárií své vystavované miláčky a ještě ke všemu musí po sobě uklidit ten nesmírný nepořádek. Všude na podlaze voda, hadic na vypouštění vody nepočítaje a odklad úklidu nebyl možný. Tehdy se topilo v místnosti kamny na uhlí a služba již další noc nefungovala. Zbývala jediná možnost, vše ještě ten den sbalit!

Konečně!!! Klíč v zámku zarachotil a nás asi tak pět zbývajících a posledních opouštělo milovaný klub. Všichni jsme si nesli termotašky s rybami a už nám bylo hej. Bylo k desáté a naproti v hospůdce ještě svítili. No jasně, to by bylo, abychom to vše neoslavili jedním oroseným. V partičce s námi byl zrovna kamarád Petra, tedy Mébláka. No jo, trhl jsem s sebou po prvním loku, kde je vlastně Petr? Zeptal jsem se ho, ale asi jsem to neměl v tu chvíli dělat. „Ale on doma něco stěhuje“, řekl jeho kamarád bez zájmu. Ta odpověď ze mne udělala chechtající se pytlík, zkrátka, dostal jsem onen pověstný a neutěšitelný záchvat smíchu, který se nedá zastavit. Kolegové si mysleli, že mám dost, a že jsem se z toho uklízení již zcela pomátl. Pochopitelně nemohli znát souvislosti a to mě ještě více dostávalo.

„Hele, nic mi do toho není, ale já si všiml, že on se poslední dobou neustále stěhuje…“, tázavě jsem se po chvíli zklidnění zadíval na kolegu. „Ale ne, má problém s Crenicichlami“, odpověděl. „On si koupil deset lepidot, mimina, hrozně se mu líbily, a dal je do stolitrovýho akvária. Po půl roce se už tak mydlily, že je musel rozdělit a tak slepil další akvária, jenže v ložnici už neměl místo a tak vystěhoval skříň od dětí a svařil stojan na další dvě. No a po dalším půlroku se mu již dvě požraly a tak slepil velikou nádrž a musel vystěhovat z obýváku nějakou komodu či co a tam umístil jeden pár a teď čeká na výtěr“, vysvětlil stručně kolega, „jen mu s tím občas pomáhám“, ještě dodal.

Další záchvat…, ale ještě jsem mezi vzlyky smíchu stačil poznamenat: „Víte kolik má lepidota mladých!?“, vypadlo ze mne a to už se smáli všichni.