Když jsem, asi tak před pěti lety, hovořil v rozhlase o akvaristice, vyklubal se z toho seriál a já měl o týden později přijet na první natáčení.

Samozřejmě, že jsem si v hlavě, protože doslova nesnáším čtené přednášky, vše připravil a řekl si, že konečně snad budu moci udělat něco pro ten náš obor i v rozhlasu. Vždy jsem si myslel, že rozhlas je velmi vhodné médium pro tvorbu a vysílání podobných pořadů, protože lidé při poslechu rozhlasu, co chtějí, většinou i vnímají. Nějak jsem při těch úvahách o seriálu pozapomněl na jednu důležitou skutečnost.

Sám totiž rozhlas s oblibou poslouchám a poslouchám ho poměrně často. Musím se ale přiznat, že v posledních letech si všímám skutečnosti, že mi přeci jen nějaké ty informace, i když si to nepřeji, uniknou. A to ne z důvodu nepozornosti, ale prostě proto, že se mluvené slovo stále zrychluje. Já tedy nevím, zda je to tím, že se náš organismus postupně mění, lidé tomu všeobecně říkají stárnutí, ale jsem si jist, že v určitých případech to není tou nepopulární fyziologickou změnou organismu.
Můj milovaný rozhlas se postupně mění v raketový motor a tak, jak jde čas, jeho výkon a rychlost se postupně zvyšují.

Začal jsem si tedy všímat technické mluvy u některých řečníků či rozhlasových hlasatelů chcete-li, a přišel na to, že v některých případech můj dojem nemá co dělat se stárnutím, ale právě s tím, že časová tíseň opravdu dohání řečníky některých pořadů k nadlidskému výkonu ve výmluvnosti. Mnohdy prakticky v jedné větě semelou tragédii s žertem, v jiné zase sázejí stromy a zároveň je přikládají do kotlů a tak bych mohl pokračovat. Zkrátka, žijeme v uspěchané době, to ale myslím už říkal i můj dědeček, a zrychlená média jsou toho též důsledkem. Pozor!!! Toto není kritika rozhlasového vysílání, toto je skutečnost, která souvisí s dnešním článkem a tak ji prosím i berte.

Abych ale nenechal nic náhodě, stavil jsem se ještě v týdnu u svého letitého přítele, vědce a ředitele jedné známé botanické zahrady, a pozeptal se ho na jeho zkušenosti. On, na rozdíl ode mne, již v rozhlase měl zakořeněno a to velmi. Jeho rady byly všeobecné a vlastně jeho nejdůležitější vzkaz v žertu byl to, že tam budu jako ryba vhozená do vody, protože o akvaristice stejně „melu“ celý život, tak jaké pak přípravy. „Ale jednu důležitou, veledůležitou radu ti přece jen dám“, řekl a zvážněl, aby celou věc ještě více zvýraznil: „Před natáčením se tě budou ptát na obsah rozhovoru, tedy o čem chceš mluvit. To jim neříkej!!!“, zdůraznil, „potom bys měl problémy…“, ještě dodal. Více k tomu neřekl a mně se to zdálo celé tak trochu podivné, ale už nějak nebyl čas či co…

Týden utekl jako voda a já stál před rozhlasem na Vinohradské ulici. Protože jsem ale neměl dost dobrou představu, jak si v rozhlase takový seriál představují, před zahájením samotného úkonu jsem si sedl s paní redaktorkou na chodbě do křesla a ona mi vysvětlila technický postup věci. Vše se zdálo v pořádku, ale nejednou to přišlo: „A o čem tedy budete mluvit, čím začnete?“ zeptala se bezelstně a zadívala se mi přímo do očí. Něco se ve mně zaseklo a jak říkal kamarád, mlč! Tak jsem mlčel a koulel na ni své modré oči. Pousmála se, opakovala otázku a s důrazem uchopila jakýsi diář s tím, že si bude zapisovat. Já ale semkl rty a pouze na ni dál civěl, sice také bezelstně, ale pouze civěl. „No jak tedy chcete“, poznamenala, „ostatní je už na vás“, dodala, a šli jsme. Ještě se ve dveřích přesvědčila, zda máme volnou „frekvenci“, tak se v rozhlase pojmenovává natáčecí čas, a vzniku seriálu už nebránilo nic.

Ještě cestou po chodbě jsem vzpomněl na téměř nesmyslné a doslova škodící několikaminutové televizní vstupy v některých pořadech, které doslova telegraficky demonstrují zařizování akvária s tím, že vlastně teď je už vše hotové a Vaše krásné akvárium může začít žít svým životem. Jsem si již několik let vědom toho, že takové, byť názorné vstupy jsou ke škodě věci a povrchní popis zařizování akvária spíše uškodí. Ale to „neva“! Hlavně, že ušetříme čas, to je nejdůležitější.

No nic, teď to napravím, teď udělám podobným tendencím přítrž, říkal jsem si v duchu a hrdě vstoupil do studia. Měl jsem v hlavě logicky poskládané postupy, tedy jakési záchytné body, podle kterých musím celou tu debatu vést, a s paní redaktorkou jsme byli domluveni, že její role bude v nepravidelných vstupech. Zkrátka, jak budu vysvětlovat, ona se bude, když uzná za vhodné, ptát. Vše šlo jako po drátku a asi tak po půl hodině se natáčení ukončilo s tím, že další frekvenci mají zemědělci.

Z tak dlouhého povídání měl vzniknout sestřihem jeden několikaminutový díl. Jen jsem si nebyl jist, zda budu moci zasáhnout do úpravy a hlavně, co všechno z mého výkladu budou vlastně vystřihávat. Byl jsem přesvědčen, že vše, co jsem uvedl, bylo důležité a v zájmu věci. Jen jsem měl ještě chvíli počkat na chodbě. Usadil jsem se do křesla a prohlížel si chodbu rozhlasového paláce.

Po chvíli se zjevila paní redaktorka a suše mi oznámila, že jsem toho moc neřekl a že příště se to musí udělat tak a tak… Jaké bylo mé překvapení, chtěla po mně zkrátka přesně to, co jsem považoval a dodnes považuji za škodící a velmi neznalé. „Neuvedl jste co do akvária, jaký písek jaké kameny…“, pokračovala a jmenovala to, co by si představovala. Snažil jsem se ji přerušit a pokoušel se vysvětlit, že bez řádného výkladu o počátku a podstatě akvaristiky se ani děti dále nedostanou, a že to vše skončí tak jako mnohokrát, tedy, tragédií pro akvarijní tvory a pro mladé akvaristy nechutí pokračovat dál. Snažil jsem se zabojovat, ale čas je všemocný a „přes něj nejede vlak“, jak jsem byl poučen. Natočili jsme ještě několik pokračování a já se tedy snažil v zájmu věci tvořit jakýsi kompromis, mezi představou rozhlasové redaktorky a mou, ale téměř nikam to nevedlo a z našeho seriálu by se dříve či později stalo přesně to, co bych velmi, ale velmi nerad. Totiž, uspěchaný návod na to, jak dáme všechny ingredience guláše do hrnce a hodinu vaříme. Brrr!

Asi tak měsíc po těchto událostech jsem si pustil známý pořad též o chovatelství s tím, že v upoutávce na něj byla část, která se bude týkat zařizování akvária. Po úvodní reportáži se na obrazovce objevilo krásné akvárium a kolega vedle něj. A hele, Pavel! V duchu jsem si představoval, že se třeba i něco nového dozvím a sedl si na křeslo. Pavla jsem dlouho neviděl a měl jsem v duchu radost, že vytrval a jako opravdový a skutečně dobrý akvarista se snaží poňoukat další adepty tohoto krásného vodního světa.

Krásné akvárium zmizelo a na stole před Pavlem se objevilo prázdné, asi tak padesátilitrové akvárium. Vedle hromada štěrku, dva kameny a pár rostlin v košíčcích z nějakého obchodu. Zlé tušení se mnou zacloumalo.“ Tak, do akvária nasypeme písek, vložíme kameny, zasadíme rostliny…“ Trvalo to asi tak dvě minuty a Pavla vystřídali instalatéři.

Celý rudý jsem začal přes všechny známé shánět na Pavla telefon a po několika minutách jsem již čekal na přerušení vyzváněcího tónu. „H….“, ozvalo se na druhé straně. „No ahoj, tady Růža,“ záměrně jsem uvedl moji přezdívku z té doby, kdy jsme se setkávali v klubu, zda si vzpomene. „No nazdar Růžo, ozvalo se vesele na druhém konci, co pořád děláš!?“ Prosím tě, co to bylo v tý televizi?!“, vyhrkl jsem rozčileně. „Jo kamaráde, nemají čas, do teďka si to vyčítám…

Ještě chvíli jsme se bavili o všem možném i o seriálu v rozhlase a navzájem se uklidňovali. „No tedy a kdy se sejdeme?“, zvalo se na druhém konci éteru. Vteřinku jsem zaváhal a v duchu probíral svůj časový rozvrh a už už jsem měl na jazyku tu děsivou větu o tom, že nemám čas, ale včas jsem se kousl do rtu. V tu chvíli jsem si připadal jako … Tak víš co, já se brzy ozvu, řekl jsem a poté jsme se rozloučili.