Den se krátí a podzmní fujavice a mlhy probouzejí v mnohých z nás ponuré nálady. Zanedlouho příjde zima a zrovna v ten čas si každý rok připomínám jednu příhodu, která by Vás mohla zajímat. A máte-li trochu té fantazie…

Náš obchod měl pevná pravidla. Otevírali jsme ráno v půl deváté a zavírali v šest večer. Pro tento příběh je důležitá hodina zavírací. Zrovna jeden takový zimní večer se stala příhoda, která děsivě ovlivnila několik dalších dní mého života.
Z mnoha důvodů se snažím ve všech podstatných událostech v mém životě hledat poučení. To, co se stalo v příštích dnech zanechalo v té mé dušičce poučení velmi podstatné a nezapomenutelné!
Nepamatuji si již všechny podrobnosti, ale námět pro tuto povídku jsem si vzal ze skutečné události.

Jednoho večera, po splnění všech povinností, kterých je se zvířaty vždycky dost, jsme se chystali k odchodu. Ujistili se, že je vše v pořádku a vyšli z prodejny. Já zamkl, rozloučil se s kolegy a zamířil k autu, které stálo nedaleko na parkovišti. Mrzlo a ledový vítr mi tetoval svými jehličkami do tváří rudou mozaiku. Snažím se otevřít promrzlý zámek od auta, když tu se za mnou ozval hlas: „Počkejte ještě chvíli, počkejte!“ Naléhavost toho hlasu mě přiměla se otočit. Po zledovatělém parkovišti ke mně přicházel muž. Jeho podsaditá postava se zdála v již setmělém podvečeru až fantastická. Volný kabát na něm vlál a pouliční lampa za jeho zády mu dodávala mysteriózní vzhled. Nohy mu klouzaly po zledovatělé zemi a cosi tiskl k tělu. Stanul přede mnou a zakryl tak svou hlavou v klobouku pouliční lampu, která mě při pohledu na něj ještě před okamžikem oslňovala. Pára z jeho úst ho nořila do tajemné mlhy. V ruce se mu náhle zjevila veliká skleněná láhev a on zvedl hlavu, do té doby skloněnou.

Instinktivně jsem couvl a na zádech jsem zacítil mrazení. „Prosím vás,“ promluvil chladně, „dejte ho do tepla, nebo zmrzne!“ V té větě bylo cosi naléhavého, ale nesmlouvavého. Rozhodně mě ani nenapadlo jakkoliv odporovat, natož ho pokárat, že se zvířaty se takto nedá, že se musí umístění takového zvířete dohodnout předem, aby se připravilo terárium….zkrátka, jak se to tak běžně v obchodech se zvířátky dělá. Stalo se mi ale v tu chvíli to, co se mi obvykle nestávalo. Bezpodmínečně jsem poslechl a přikývl.
Stál jsem tam jako ve snách a bral z jeho ruky sklenici s…, ale s čím vlastně? Než jsem procitl z jakési ztrnulosti, podsaditá postava se již vzdalovala, jeho volný plášť na ní vlál jako děsivá, černobílá krajka a tmavý klobouk jakoby vůbec nebyl nasazen na hlavě. Co to se mnou bylo? Co se vlastně stalo? Přemýšlel jsem usilovně, ale nemohl se soustředit. Už vím! Mé vědomí se pozvolna probouzelo. Už vím! Co to ale…. Byly to ty oči! Ano oči, které na mně pohlédly z jeho temného obličeje! Děsivé oči, které… zase mě zamrazilo. Ony byly červené!
Stál jsem sám ve tmě, větru a v mrazu na parkovišti opřen o auto a v ruce svíral rychle chladnoucí sklenici s…?

To už jsem se ale nadobro probral. Oklepal jsem tělo i duši a jak bylo mým zvykem, začal jednat. Sklenice byla již dost chladná. Mrzlo stále víc a já se musel ihned vrátit do prodejny. V kanceláři svítila lampa, kterou jsme záměrně na noc nevypínali. Příjemné teplo se rozlilo po mém těle a ještě ztuhlými prsty jsem zvedl sklenici proti světlu. Byla do půli naplněna roztrhanými papírky. Tak co to vlastně…? Naklonil jsem ji, abych se dopídil alespoň nějakého poznání. Tušil jsem křečka, myšku…
V tom se mi naskytl pohled na ochlupenou končetinu vězněného zvířete. Byl to pavouk! Krásný, veliký asi jako moje dlaň. Já pochopitelně uměl určit několik druhů běžně chovaných sklípkanů, ale tohle…? Byl dost podobný jistému druhu, vyznačující se tím, že dorůstá obřích velikostí. V dospělosti může mít hodně přes dvacet centimetrů. Patří sice mezi nervóznější druhy, ale jedovatý pro člověka není. Má ale přece jen jednu nemilou vlastnost a tou jsou jeho chloupky, které má po celém těle. Budete-li s ním nesprávně zacházet, uvolní je a když se Vám zapíchají do kůže, užijete si! Opakuji znova, protože je to pro další pokračování příběhu důležité, smrtelně jedovatý není, ale je to vůbec on…?
Pozorně jsem prohlížel jeho tmavě hnědé tělo. Zdálo se být nehybné. Já to přisuzoval mrazu, který ovlivnil teplotu i v té lahvi. Po krátké chvíli se rozcupované papíry sesypaly a mohl jsem pohlédnout pavoukovi do „tváře“. Prudce jsem ale ucukl a div, že mi sklenice nevypadla z ruky. Z chlupaté hlavy na mně upřeně pohlédly studené, červené oči. Ten pohled jsem přece znal!
Co blbneš!? Řekl jsem nahlas sám pro sebe a sklenici položil kvapně na pracovní stůl. Napadlo mě, že jsem ji položil rychleji, než bych to udělal běžně.

Sklenice byla zakryta plechovým víčkem, které bylo proděravěno. Já si ale v tu chvíli uvědomil, že naše terária jsou obsazená a nové mu můžeme zařídit až ráno. Musím se přiznat, že v tom bylo i trochu té pohodlnosti. Kdo ale chová pavouky ví, že to pro něj na pár hodin nebylo zas tak těžké vězení. Pavouci jsou na velikost terária dosti nenároční. Do rána bez problémů! Pomyslel jsem si. Protože mi ale zkušenosti říkaly, abych jeho uložení nepodcenil, zatížil jsem plechové víčko ještě ½ kg. závažím z obchodní váhy, které bylo zrovna po ruce. Měl jsem již naspěch, protože zpoždění se mi zrovna ten den nehodilo.

Ráno nebylo zrovna přívětivé. Mráz nepolevoval a noc mi nedala odpočinout. Ty oči! To jsem si ještě vyslechl něco o nespavých medvědech, co se vrtí v brlohu. Po snídani jsem odjel do prodejny. Přívětivé bublání, teplo a intenzivní osvětlení mě vrátilo do nálady a já se těšil na ranní kávu. Prohlížel jsem akvária, zdravil se s papoušky a pomalu se tak doslova dopracovával, jako každý den, do kanceláře. V první chvíli se zdálo, že si na pavouka ani nevzpomenu, ale sklenice nebyla zrovna nejmenší a tak jsem si ji všiml. Ahoj pavoučku. Zdravím a beru láhev do rukou. Závaží jsem odložil k váze a v úrovni očí protřepávám natrhané papírky. No ty se ale umíš schovat! Jak ale nakláním láhev víc a víc, papírky se sesypaly a realita mi vyrazila dech. Pavouk nikde! Vždyť ale…to závaží tam přece bylo!? Teď jsem ho přece dával na váhu….Nechápavě kroutím hlavou a pomalu, s falešnou nadějí, odsypávám papírky na pracovní plochu stolu. Opravdu! Pavouk nikde. V tu chvíli mi ještě nic nedocházelo. Prostě klasická situace, kterých jsme prožili již mnoho. Inu, děláte-li se zvířaty….

Ihned se dávám do hledání. V tom slyším odemykání vchodových dveří. Ahoj, ozval se kolega nade mnou. Byl jsem zrovna v pokleku a prohledával podlahu pod pracovní deskou. „Co je?“ Zeptal se a sundával si kabát. „Ále, nic se neptej a hledej velkého sklípkana!“. „Sklípkana?“ Zeptal se s údivem. V krátkosti jsem vysvětlil situaci a to už tu byla kolegyně. „Co to děláte?“ Zeptala se klasickou ženskou dikcí. „Hledej velkýho sklípkana!“ Téměř rozkázal kolega. „Sklípkana?“ S kolegou jsme se po sobě podívali. „Tak hele, za půl hodiny otvíráme a musíme ještě nachystat…“ Bylo to vše mechanické a nemusel jsem to jmenovat, dělali jsme to každý den, ale jako bych potřeboval něčím zklidnit, jako bych potřeboval zahnat ty myšlenky, které se draly do mozkové brány a ucpaly tak průchod klidu a normálnímu uvažování. Ale ono to nešlo. Bylo to silné a já si uvědomoval, co nastane, pokud toho roztomilého, dvaceticentimetrového pavoučka nenalezneme. Ale proč? Uvažoval jsem, prodejna byla zavřena a já od rána ani neotevřel zadní dveře, které vedly z kanceláře do celého komplexu domu služeb, ve kterém naše prodejna sídlila. Chodba byla společná s mnoha obchody a v podstatě sloužila jako jejich zázemí. Tam kdyby se dostal tak!?
Utěšoval jsem se. Není to jedovatý druh, není přece nebezpečný! Zároveň se mi ale vybavily zážitky lidí, kteří trpí přirozeným strachem z pavouků, arachnofobií, a kteří se hroutí i při pohledu na malého pavoučka v koupelně a co potom sklípkan. Chodba byla vydlážděna žlutými dlaždicemi! Ten kontrast. Tam kdyby našeho pavouka potkala některá z prodavaček tak…Blbost! Přece se tam nemohl dostat. Dveře nebyly od rána otevřené a nikdo jiný tady nebyl. Celý den jsem ale nebyl ve své kůži. Hledal jsem a hledal a kolega též. Nakonec jsem ho požádal o celodenní službu a doufal, že ho do večera najdeme. Blížila se osmnáctá hodina a pavouk nikde.

Pokračování příště