Po několika skocích v běhu jsem se otočil. Opar nad příkopem zlověstně zatajoval to, co jsme před chvílí prožili. Co s tím? Co teď? Rozechvěný jsem hledal odpovědi a pátral zrakem po Šišce. Ta byla ode mne kousek, u potoka, hltala z něj vodu, jakoby celý den nepila. Počkal jsem chvíli a zavolal na ni. Zvedla hlavu a velmi radostně ke mně přiběhla. Dostala pamlsek a zároveň jsem jí hladil po srsti a pátral po případném zranění. Nic! Srst měla krásně hladkou a žádné zbytky po té zkušenosti jsem nenalezl. I když se mi zdála zase klidná a radostná, všiml jsem si, že neustále otáčí hlavu směrem za příkop a zkoumavě tam pohlíží.

Ruka spíše intuitivně sáhla do kapsy pro mobil. Zbrkle jsem ho otevřel, byl v běžné režii. Kliknul jsem na ikonu telefonu a objevila se mi nabídka. Vytáčím… V očekávání jsem čekal na odpověď. „No čau, jdu pomalu k domovu, rychle se obleč a jdi po cestě za potok, tam se potkáme“, vyhrkl jsem do mobilu. Moje žena chviličku váhala: „Proboha, co se děje?“. „Neptej se a pojď, musím ti něco ukázat, ale dělej!“, rozkazoval jsem ještě udýchaně. „Něco s Šiškou?“, ještě se stačila žena zeptat, ale situace byla příliš vyhrocená na odpovědi. „Ne a dělej!“

Moje nohy se ubíraly zkrácenou cestou proti vesnici. Spočítal jsem si, kde přibližně bude po chvíli žena a čekal na známé cestě. Netrvalo to dlouho a zaslechl jsem kroky po spadaném listí. V obličeji se jí objevily otázky. „Co se děje?“, začala mluvit, ještě ani nebyla u mne. „Pojď“, vzal jsem ji za ruku a snažil se, abych se nechoval jako tažná lokomotiva. Cestou se pochopitelně vyptávala, ale co jsem jí měl povídat? Co, abych nebyl podezříván, že jsem něco ostrého vypil.

Konečně jsme se blížili k příkopu, a protože to místo žena dobře znala z houbaření, nemusel jsem ji ani ukazovat směr, kde se příkop nachází. Již z dálky mi bylo divné, že se mezi stromy nevznáší mlžný opar. Tak jsme přišli k příkopu. Sledoval jsem schválně Šišku, jak se bude chovat. Byla opatrná, opatrná ve smyslu uklidnění jejího mladistvého a neustálého skotačení, klusala vedle nás, a přece jen si více všímala toho, co je před námi, tedy příkopu.

Zastavili jsme a žena se na mne tázavě podívala. Přeskočil jsem na druhou stranu příkopu a žádná překvapení se nekonala. Protivné šlahouny maliníku mě svými ostny ihned draply za kalhoty a muchomůrky už se ani muchomůrkám nepodobaly. Byly již dávno zetlelé. Nemohl jsem uvěřit té změně a můj zrak se setkal s očima mé ženy. Ta mne sledovala pozorně a s jakýmsi podivným úsměvem, a tak jsem musel vysvětlovat, ale bylo to vše špatně, co mám říkat? Jak vysvětlit to neskutečné setkání s jiným světem? Jiným světem? Kde jsem to tedy vlastně ještě před chvílí byl? Dokonce jsem se přistihl, jak se zamýšlím nad tím, jestli jsem nespolkl nějaký záludný prášek. Pilulku, která by mě přivedla do stavu blouznění. Pilulky jsem ale nikdy vlastně nebral, a tak mi ta blesková myšlenka přišla zcela z cesty.

Celou situaci jsem ženě sice ne úplně objasnil, ale tak to nemohla chápat a ukončil jsem to tím, že už jsem z toho lesa a příhod, které neustále cítím, asi nějaký poblouzněný. Cestou domů jsem ještě stačil nenápadně podstrčit, že jsem asi chtěl, aby se se mnou žena prošla. No, byl to sice dobrý pokus, ale asi ne úplně účinný.

V chalupě bylo vše známé a přívětivé. Blížící se Štědrý den, sváteční výzdoba, vůně kávy a příjemné teplo rozpustilo alespoň na chvíli moje podivné myšlenky. Těšil jsem se na kafe a Šiška na dobrotu. Přetáhl jsem bundu přes hlavu a sundal si svetr. Už poněkolikáté jsem se přistihl, jak si škrábu svědivé místo na paži, kam není zrovna pohodlně vidět. Je to to místo pod loktem z vnější strany paže. Nevěnoval jsem tomu ale téměř žádnou pozornost.

Jak jsem ale zvedl ruce a stahoval si svetr, slyším, jak žena káravě poznamenala: „Co jsi zase proboha dělal?“. Zvedla mi pravou ruku, která už byla vysvlečená z rukávu svetru a něco si prohlížela. „Od čeho to máš?“, zeptala se pátravě. Zkroutil jsem nepohodlně paži a spatřil jakési růžové skvrny. Přistoupil jsem k zrcadlu a mráz mi přeběhl po zádech. Na paži jsem v zrcadle spatřil řadu pravidelných kroužků v řadě, zabarvené do tmavě růžové barvy. To už jsem dnes někde viděl, proběhlo mi hlavou a vzpomněl na houští za příkopem.

Pokrčil jsem rameny a kradmo spatřil, jak si mě žena podezíravě prohlíží. Raději jsem se vymluvil na ryby a odešel do tepla líhně, kde mě přivítal šelest kompresoru, několik bublajících akvárií a snítka borovice se slaměnou ozdobou. Potřeboval jsem klid a hlavně něco s tím vším v hlavě udělat…

Konec

Kolektiv DAJANY přeje všem chovatelům zdraví jejich i všech chovaných miláčků, spokojené prožití Vánoc a úspěšné dokončení roku 2022.

Tady, na stránkách DAJANY, se opět sejdeme poslední den v roce.

Jiří Růžička