Ten den však bylo vše jinak. Hned po přebrodění potoku se držela u mne. Postupovala dokonce velmi opatrně, chvílemi zastavila a větřila. Znám tyto postoje dobře, vždy mi signalizují, že jsme blízko zvěře, nebo prostě něčeho, co stojí za to prozkoumat. Psí čumák je zkrátka neuvěřitelný indikátor. Jsme v lese spolu denně a už jsem se naučil jí rozumět. Ale v tu chvíli jsem nevěděl, co se děje, a tak jsme šli dál. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem díky ní také zpozorněl a z nějakých důvodů našlapoval opatrněji než obvykle.

Všední den, Vánoce za dveřmi, žádný svátek, uprostřed týdne, chladný a mokrý podzim, brzy ráno po rozednění. Tak by se dala pojmenovat situace, ve které jsme se nacházeli.

Trempský oheň to tedy nebyl. Vše mi říkalo, abych kouř z ohně vyloučil, tak tedy mlha. Je mokro a ne zrovna zima, z mokrého příkopu stoupá mlha, Co je na tom divného? Ujistil jsem se. Ale jen tady? Hned mě myšlenky upozornily na nesrovnalost. Šiška zastavila, sedla si téměř opřená o moji nohu a hlavu otočila nahoru k mému obličeji. Velmi potichu zakňučela a zkoumavě mi četla z očí. Už to, že celou cestu od potoka až sem šla vzorně u nohy bylo podivné. Vždy jí dávám svobodu a ona si ji velmi užívá, ale dnes…?

V tu chvíli se ozvalo moje ego. No, co blbneš, je tu mlha, no a co? I když se běžně za příkop do maliní nedávám, dnes to bylo jiné, už proto, že vše kolem bylo divné, rozhodně divnější než jindy. Sestoupil jsem o krok na břeh příkopu a odrazil se na druhý. Šiška zakňourala a velmi nerada udělala to samé. Prošli jsme tím houštím několik metrů, ale nic zvláštního jsme neviděli, nic se nedělo. Na zemi jsem viděl několik podzimních hub, některé byly již v pokročilém stavu hniloby, což v tuto dobu bylo ale normální.

Šiška se držela u mých nohou a neustále se zvednutým čumákem sledovala mé oči. A hele, shýbl jsem se k houbě v domnění, že je to hnědý hříbek. Nebyl, byla to již téměř zaniklá houba, kterou jsem ani již nepoznal. Ale můj zrak sklouzl o kousek dál, asi půl metru od této houby byla jakási mucho…, pozor! Muchomůrka a teď? Co to je? Můj bystrý houbařský zrak signalizoval nesrovnalost. Muchomůrka naruby, usmál jsem se, ale co to tedy je? Klobouk houby nebyl červený s bílými tečkami, ale bílý s červenými tečkami. Můj údiv ještě víc vzrostl, když jsem prohlédl houbu pozorněji. Vyrůstala z pískovce…

Vyndal jsem z kapsy telefon s tím, že ji musím vyfotit. Otevřel jsem obal a nestačil se divit. Telefonu svítila pouze obrazovka bez jakýchkoliv nabídek. Ikony, hodiny i ostatní příslušenství prostě nefungovalo. Chtěl jsem též zavolat domů a informovat ženu, která je skutečný houbař a jistě by jí můj nález zajímal. Nic, žádná odezva, monitor pouze svítil do přítmí lesa. Zavřel jsem tedy obal a vrátil mobil do kapsy.

Celé to bylo divné, no prostě divné a asi i proto jsem začal s větší zvědavostí prohlížet okolí kolem mne pozorněji. Jehličí na stromech nebylo to jehličí, jak ho znám, ale jakési kopinaté, pevné lístky. Kmeny stromů byly sice porostlé kůrou, ale byla to kůra? Dlaní jsem po ní přejel a byla hladká a čistá, připomínala mi spíše kůži, ani jsem se neumazal, na dlani žádný stěr! Cítil jsem dokonce při dotyku teplo a v tomto podzimním měsíci to bylo obzvláště divné. Chtěl jsem kousek větvičky ze stromu ulomit, ale jak jsem ji ohnul, že ji odlomím, celé větev sebou cukla a větvičku mi doslova vytrhla z ruky. Ohromením jsem uskočil…

V tu chvíli jsem zaslechl za sebou zakňučení. Kde je Šiška? Ptal jsem se sám sebe a polohlasem zavolal její jméno. Jinak poslušná a radostná, teď se neozvala, ale slyšel jsem zakňučení a podivné zvuky. Šiško, volám již nahlas a v tu chvíli se stalo něco ještě divnějšího. Zprvu se mi zdálo, že se šlahouny maliníku pohybují, ale teď to bylo zcela zřetelné. Zase to zakňučení. Několik dlouhých kroků a už jsem ji viděl. Nebylo mi ale do smíchu, její nohy byly omotané šlahouny maliníku a Šiška se zuřivě snažila je překousat.

Neváhal jsem ani vteřinu, můj nůž, který nosím ve vestě pro všechny případy, ale hlavně na houby, jsem kvapně otevřel a začal přeřezávat maliník. Jeho šlahouny byly pevné šly špatně přeříznout a zdálo se mi, že se mi na ruce lepí. Něco mi ale nešlo dohromady. Maliník neměl trny, jeho šlahouny měly jakési přísavky, nebo spíše malé chápající pohárky. To už jsem vzteky trhal a řezal šlahouny té divné rostliny, ale hlavně jsem se snažil osvobodit Šišku z té motanice. Po chvíli se mi to podařilo, a aniž bych dal jakýkoliv pokyn, Šiška doslova vyrazila směrem k příkopu, jedním skokem ho překonala a mizela za mlhou. Sám jsem nečekal ani chvíli a udělal to samé.