Tak se nám opět blíží pro mnohé nejočekávanější svátek roku, tedy svátek vánoční a s ním jsem tu opět s příhodou, kterých jsem tady v Lužických horách zažil skutečně mnoho. No, a když tak úplně nezažil, tak jsem si tak trošičku, ale opravdu jen trošičku, tyto příběhy přikouzlil. Ostatně, zrovna Vánoce jsou k takovému přikouzlování velmi vhodný čas. A všimli jste si, že čím víc se ty svátky blíží, tím se příběhy a vůbec všechny tajemné příhody stávají tajemnější a tajemnější? Jsou ale příběhy, které se úplně k akvaristice nevztahují, a přesto se sem k nám na DAJANU o svátcích Vánočních z nějakých důvodů hodí. Z jakých? To může posoudit už každý sám…

Tajemný les předvánoční

1

Bydlíme téměř třicet let na venkově, kdy naše rodina dala sbohem hlavnímu městu a těšíme se z mnoha věcí, které venkov přináší. Není to ale venkov jakýkoliv, je to venkov, dalo by se říci zemní, téměř ještě původní s asi třemi stovkami obyvatel, a hlavně daleko od Prahy, téměř na hranicích s Polskem a Německem. Od toho skutečně zemního venkova se tento liší tím, že i když na venkově, nesmí se z podivných důvodů téměř nic pěstovat. Na polích roste tráva, tráva a všude jen tráva. Jednou do roka se poseká a je to. Otava, tedy druhá tráva, která se sekala na podzim, už ani nevyroste, i když se též seká…

Lužické hory jsou tedy naše působiště a máme je rádi, i když se jim začasto říká hory Opičí. Krom mnoha radovánek je zde možné v letních, a zvláště pak v podzimních měsících, chodit na houbové procházky a vybírat si ty nejkrásnější baculaté a hlavně jedlé kousky. Sbíráme mnoho druhů hub, protože hlavně na podzim je jich tu doslova záplava a to zvláště, když přijdou podzimní vytrvalé deště. A když přijde pak zimní čas, chodíme na hlívy a skvělé penízovky sametonohé.

Většinou chodím na houby sám s naší fenou Šiškou a kochám se též veškerou přírodou, veškerým bohatstvím, které les poskytuje. Nejraději mám cestu lesem podle úvozu staré cesty obchodní. Je to pozůstatek stezky, která vedla z Prahy do Žitavy.

Kde přesně se tyto kousky krásné a tajemné přírody nalézají z pochopitelných důvodů neuvádím, protože by mnozí senzacechtiví průzkumníci jistě chtěli zažít a prozkoumat to, co jsem zažil při poslední procházce pozdně podzimními, předvánočními horami. A konec konců, kdo by byl rád, kdyby se kolem jeho „rajónu“ neustále motali hledači pokladů…

Krása a tajemnost těchto míst vynikne až při podzimu, kdy začínají zrána vstávat z luk mlhy a vycházející slunce je roluje do lesů. Stačí potom vejít do toho tajemného lesního prostředí a mít v sobě alespoň trochu zvídavé a hlavně poetické dušičky, to je vlastně vše. Ostatní zařídí sama příroda a velmi, velmi letité skutky, které se v těchto místech v dávných časech odehrávaly. Úvoz místy mizí a objevuje se po dalších několika metrech. Je dokonce ještě možné ve skalách najít pozůstatky hamrů, které tuto cestu lemovaly. Byly to oázy pro poutníky a obchodní vozy, kde se koně přepřahaly a mohli zde lidé odpočinout při začasto úmorné cestě za obchodem.

Je jasné, že v těchto místech přežívaly mnohé příběhy. Zvláště se vyprávěly a předávaly ty o loupežnících a divokých hordách, které přepadaly pocestné a obchodní povozy. V mnoha těchto místech zažívám zvláštní pocity. Asi se bude zdát divné, že nikoliv v noci po tmě, kdy jsem mnohokrát v lese byl, ale nejvíce po ránu, když se rozednívá. To některá místa těmito příběhy doslova ožívají. Co jsem ale zažil při poslední procházce nemá souvislost snad s žádnými těmito příběhy ani pocity.

2

Vyšli jsme s Šiškou hned po ránu při rozednívání. Přešli jsme silnici kolem staré kaple a vnořili se ve známém místě do lesa. Jsou to skvělé pocity, když vás přijme les a přitulí se k vám. Cítíte veškeré fyzické i duchovní pocity, které vás uvedou do dávno zmizelého světa se vším, co jste schopni vnímat. Jdeme lesem dál a napojíme se v místech, kde přejdeme prastarý úvoz a v údolí přijdeme k lesnímu potoku, který lze v některých místech poměrně snadno přebrodit.

Na druhém břehu začíná doslova kouzelné místo starých borovic a smrků se zemí porostlou zhusta mechem. Je to naše „tajné“ rodinné místo na pozdní sběr hnědých hřibů, které je tu možné sbírat i během listopadu. Co je ale tady ještě více pozoruhodné, jsou pocity, které doslova vybízejí k sestavování nejrůznějších příběhů z dějin těchto míst.

Šli jsme tím lesem až tam, kde vysoké stromy končí a zemí vede napříč jakýsi příkop. Za ním začíná hustý a bujný porost malých stromů a houští tvořené nejrůznějším porostem, dávno spadanými stromy, a hlavně pak téměř neprostupným maliním. Pokud by náhodný chodec chtěl překonat tuto překážku, asi by mu to moc práce nedalo. Příkop je sice tak metr hluboký, ale jeho stěny jsou pozvolné, a tak je možné opatrně sestoupit a překonat ho v místě, kde to jde již poměrně snadno.

Za příkopem začíná velmi nehostinné místo pro každého, kdo nerad překonává husté porosty a prodírá se trnitým křovím. Na zemi tlejí kmeny starých stromů a ze země trčí hnijící pařezy. Místo je z jedné strany lemované úpatím prudkého svahu, který vede vysoko nad terén a na druhé straně teče horský potok, jenž na konci toho houští ukrajuje pozemek a tvoří vlastně poměrně rozsáhlý trojúhelník. Jinak k tomuto zarostlému místu není přístup, a také i proto tady vznikla jakási přírodní rezervace léta nikým neudržovaná.

Když jsme přicházeli k tomuto místu, vznášela se nad ním podivná mlha či kouř, který jsem viděl již během chůze přes vysoký les. Mlha byla poměrně hustá a zprvu jsem myslel, že jde o kouř z ohně, ale hned jsem tuto myšlenku zavrhl, kdo by…? Ale přece, ona mlha byla přece jen téměř neprůhledná a když jsme k ní přibyli i tak nebylo možné pozorovat, co je za příkopem.

A ještě něco mi bylo divné, Šiška, jindy velmi živá a radostná, tu cestu znala, a když jsme přebrodili potok, vždy radostně skotačila a strkala mi čumák do kapsy, kde mám pro ni sáček s dobrotami. Ona si tak umocňuje ty krásné chvilky.

Pokračování příště