Jak musí být akvarista postižený, aby se pustil do zcela nepochopitelných akcí? Tuto větu jsem si mnohokrát za život opakoval a to vždy v dobu, kdy mě „to“ zase chytlo. Byly to začasto akce zoufalé a mnohdy nákladné, ale vyzkoušet jsem je musel. To například, když jsem napouštěl v žižkovském činžáku v prvním patře kruhový bazén s tím, že potřebuji k vytření určitého druhu ryb proud a v takovém bazénu je přece proud snadné vytvořit. No, několik týdnů jsem to vymýšlel a nakonec provedl. Horší to bylo s naší spodní sousedkou.

Výtěr se nezdařil a sousedka měla doma mokro…

Další příhoda se stala mému kolegovi, který se dověděl o rybníku plném koreter a hodlal ho celý slovit. Byla to velkolepá akce několika kolegů, kteří byli také podobně postiženi a tak do toho s nadějí šli. Tehdy, bylo to ještě za minulého politického systému, onen nevelký rybník byl ale ve vojenském pásmu. Nikdo si asi dnes nedokáže představit, co to bylo za vymýšlení a přípravy. Celá akce a její příprava vypadala spíše jako mise nějaké vojenské jednotky. Připraveny byly výkonné lampy, sítě, dokonce jeden neoprenový oblek a tak podobně.

V tu dobu se koretry nedaly nikde sehnat a tak jsme si je museli shánět sami, včetně toho, že jsme museli k rybníku se sítěmi a lovit. To když se někomu z nás povedl lov, tak jsme se s přáteli podělili, ale to bylo velmi vzácné, protože „kápnout“ na vydatné loviště bylo terno. No a právě proto jsme, když se někde objevily koretry ve větším množství, neváhali ani vteřinu. Byla to zkrátka vzácnost a mnozí chovatelé dodnes vyvažují koretry téměř zlatem, protože některé druhy ryb jsou před výtěry na nich závislé a bez tohoto krmiva se velmi neochotně vytírají. Nehledě na to, že plůdek ryb krmených koretrami je vitální a mnohem početnější. Tehdy celý lov dopadl dobře a koreter přivezli kolegové na celou zimu.

Je jasné, že čím víc takových příhod se za praxi zažije, tím větší znalosti a poučení si člověk odnese. Mnohdy šlo doslova o život. Prosím poučte se se mnou ve dvou dalších příhodách.

To když jsem odvážel od kolegy skla na velké, bylo to tehdy akvárium téměř pěti set litrové. Skla byla dokonale nařezána a já je musel přivázat na zahrádku, tehdy milované Škody 1000. Dovnitř se ani při nejlepší vůli skleněné tabule síly 12 mm nevešly. Sklo jsem zabalil do deky a převázal provazem tak, že jsem byl klidný. Pozor ale, ta cesta trvala asi tak půl hodiny přes celou Prahu a jel jsem v noci.

Po návratu domů jsem v klidu zaparkoval, otevřel dveře a vystoupil. V tu chvíli jsem přišel málem o život z úleku. Jak jsem se otočil a podíval na střechu auta, rozklepal jsem se a tělem mi projelo tisíce jehel. Skla, ač mi je kamarád prvotřídně nařezal, nebyla zabroušená a cestou se provazy přeřezaly. Ty tři tabule, boky jsem měl v autě, už už přeřezaly provazy a dokonce se posunuly ze zahrádky na bok. Ještě jednu dvě zatáčky a pohroma byla na světě. Deka byla, jako kdyby ji rozřezal ostrým nožem. Při představě, co by se mohlo stát…

Druhá příhoda je z „archivu“ mého téměř stoletého přítele akvaristy, který ještě v devadesáti letech jezdil na „Džbán“, pražský rybník v Dejvicích, kam mnozí z nás jezdili na krmení též. Byla zima a on jel ráno kolem páté tramvají z Holešovic. No, každý kdo Prahu trochu zná, ví, že to není cesta zrovna krátká. Takto cestoval můj přítel ob den, protože měl plný byt akvárií, no a nechte ta ubožátka bez papání, že!?

Jak byla ale zima a led na rybníku nebyl zrovna tenký, používali jsme sekyru, která byla pro tyto případy u rybníka schovaná po kořeny jednoho stromu na břehu. Někteří akvaristi o tom věděli a myslím, že ta sekyra je tam snad zapomenutá dodnes. No ale co se mému příteli nestalo. Měl na sobě těžký kabát, a jak se nakláněl, aby prosekal sekyrkou led, do rybníka spadl. Horší ale bylo, že nemohl s tím těžkým kabátem vylézt z vody ven a jak se o to snažil, téměř tam zůstal. Z ledové lázně ho vysvobodili lidé, kteří ránem šli na tramvaj a uslyšeli jeho volání.

To ale zdaleka není konec! Mého přítele přivezla sanitka do nemocnice, kde s ním doktoři strávili dost času, aby ho probrali do života, už už se chystal odejít. Když mu ale oznámili, že musí alespoň do druhého dne zůstat, odpověděl bez zaváhání: „To vůbec nepřipadá v úvahu, kdo by je chudery nakrmil, vždyť ještě dnes nežraly!“ Podepsal revers a odjel…

Jiří Růžička

Foto: Dozrálý, otevřený semeník Barcleye