„Vždycky jsem si myslel, že samička „živorodek“ pomáhá svým dětem na svět, když v jejich útrobách v jikrách „dozrají“…“
Pan Honza napsal dopis o tom, jak se v poslední době věnuje živorodkám, a jak ho „to baví“. Řešili jsme spolu proces porodu Xiphophor a následného umístění potěru. Ten dopis byl ale podnětem k dnešnímu článku, protože, jak je všeobecně známo, poznání a nejen v akvaristice nikdy nekončí! No, pan Honza jistě není sám a musím přiznat, že jsem se po téměř celoživotním chovu i odchovu mnoha druhů ryb opět vrátil na začátek tam, kde jsme vlastně téměř všichni začínali.
Živorodky, tedy ryby ovoviviparní, tedy vejcoživorodé, to pro ty, kteří žijí v omylu o svých rybách, které se všeobecně nazývají živorodky, ale nejsou jimi. Jsou to ryby, o kterých si myslíme, že je za krátký čas poznáme a většinou tím jedna etapa našeho poznávání v akvaristice končí. To je ale velký omyl!
Pokud se někdo z nás vrátil k těmto krásným stvořením po mnohaleté praxi s jinými rybami, jistě mi potvrdí moje poznatky a v mnohém i rozpaky. Během mé celoživotní praxe jsem zažil v akvaristice mnohá překvapení, ale poslední zážitek je neskutečný. No však posuďte sami.
Stalo se koncem roku 2016 u Poecilia reticulata a myslel jsem, že to asi nepřežiju… Tato nadsázka je na místě, protože to, co se mi stalo je téměř z oblasti sci fi hororu. Jednoho dne jsem zaznamenal v jedné elementce, že uhynula samička, která měla mít porod již několik dní za sebou, ale u pavích oček je pozdržení porodu samičkou běžné a tak jsem nebyl nikterak překvapený. Tato samička měla rodit poprvé a věnoval jsem jí poměrně dost času, protože byla skutečně nádherná a hlavně výjimečná svoji podobou.
Uhynulou samičku jsem tedy umístil i s elementkou na kraj stojanu s tím, že ji po práci ještě prohlédnu. Nevím jak u vás, ale stalo se mi to, co se prostě stává. V kalupu dne jsem na celou příhodu zapomněl a večer pouze už litoval, že se tak stalo, protože uhynulá samička je již po celodenním pobytu v teplé, již šedě zakalené vodě ve stavu, kdy není takřka možné nic zjistit.
Ráno jsem přišel do líhně a chystal se celou záležitost ukončit. Uhynulé ryby většinou zabalím do papíru a hodím do pece na spálení. Již jsem chtěl síťkou vyndat samičku z elementky, když tu náhle… To je nervák, co???
V elementce se kolem uhynulé a již velmi zbídačené samičky pohybovalo cosi, co jsem na první pohled v kalné vodě nerozeznal a upřímně, v první chvíli jsem si myslel, že jsou to kousky nečistot. Ale byl jsem velmi, a to je slabé slovo, překvapen, když jsem zjistil, že to je potěr. V elementce plavalo dvanáct mláďat. Zděsilo mě to tím víc, když jsem si uvědomil, že včera, po tom, co jsem zjistil, že samička uhynula, v elementce žádná mláďata s určitostí nebyla!
Vždycky jsem si myslel, že proces porodu u těchto ryb probíhá za účasti samičky, tedy, že samička pomáhá svým potomkům na svět tím, že stahuje břišní dutinu a svaly vypuzuje mláďata do volné vody. Tato příhoda však změnila pohled na tuto etapu života pavích oček. Čeká mě tedy další bádání a v tomto případě doslova záhadného projevu ze života pavích oček. Již jsem přečetl desítky odborných i zájmových knih, byl na snad stovkách přednášek a moje dlouholetá praxe přinesla i mnohá překvapivá poznání, ale porod mrtvé samičky je skutečně věc neobvyklá. Víme, že samičky dokážou skutečně porod pozdržet a to v případech ohrožení či nevyhovujícího prostředí, tak jak je možné, že se mláďata dostala z těla samičky sama, bez její pomoci!?
Znamená to tedy, že proces porodu u těchto druhů ryb je řízen jiným biologickým mechanismem? Že se porod stane v tu určitou chvíli je souhra několika faktorů a věřím, že se tak děje součinností samičky i právě vykulených mláďat, ale co je nejpřekvapivější je ta skutečnost, že si zřejmě v kritické situaci dokáže plůdek pomoci sám z těla již uhynulé samičky.
A další záhada je posmrtná ztuhlost těla samičky, kdy průchod urogenitální papilou není téměř možný. To je sice možné objasnit částečně tím, že samička byla umístěna v teplé vodě, a tedy její tělo zachovalo jistou míru elasticity, ale nevím nevím, zda se tím pouze neutěšuji…
Jiří Růžička
0 komentářů