Za dobu několika desítek let v praxi určitého oboru se setkáme s mnoha příběhy i příhodami, které mohou být inspirativní, ale i takové, při kterých nám jde rozum jaksi šejdrem…

V mnoha rodinách mají akvárium z mnoha důvodů. Jedním a asi nejčastějším důvodem jsou děti, které v jistém věku začnou toužit po akváriu a rodiče mají být ti, kdo jim jejich tužby vyplní. Jenže, rodiče o akvaristice začasto pranic nevědí a jejich znalosti se potažmo projeví i v tom nešťastném akváriu. Je to klasický případ toho, jak se v dobrém konají nedobré činy.

Jeden za všechny

Přímo do nebe volající nepochopení a neznalost věci se dá odvodit od příběhu, kdy mi maminka malé holčičky hrdě oznámila, že neonky pustily s dcerou „ZPĚT“ do rybníku… V tu dobu připravovali v rodině rekonstrukci bytu a takhle to dopadlo!

Krasavice

Ze stejné doby je příběh o hroznýšici, které za tragických okolností zemřel její pán při dopravní nehodě. Začalo to telefonátem, kdy mě nešťastná maminka onoho chovatele do telefonu zpravila o tom neštěstí, ale hlavně volala z toho důvodu, že po zesnulém synovi zbyla v jeho pokoji ona hroznýšice a zdali bychom o ni jako obchod neměli zájem. Nic víc. Jen ještě zdůraznila, že to byla záliba jejího syna, a že ona s tím hadem nemá nic společného, zvláště pak aby ho někam vozila, a že by konec konců ani nevěděla jak.

Poslední tři slova té věty mě měla varovat, ale nevarovala a já, se samozřejmostí vedoucího obchodu a mazáka v oboru, jsem jednal. To, že jsem si myslel, že jsem již za ta léta mazák, mě mělo zanedlouho upozornit na tu skutečnost, že se nikdy nemá člověk chvástat a už vůbec ne ke své slastní osobě!

Copak o to, hroznýš královský (Boa constrictor) je nádherný had, škrtič, jen se někdy ve vyšším věku vymkne kontrole a pokud jeho chovatel není zrovna „škrt“, je schopný dorůst impozantních rozměrů. Do telefonu jsme si s paní pouze dohodli termín návštěvy a bylo.

V den „D“ jsem vzal přepravku do ruky a nasedl do auta. Jel jsem přes celou Prahu a na jejím druhém konci zastavil před domem v poklidné ulici. Ve druhém patře zazvonil u dveří a čekal. „Jé, to jsem ráda, no pojďte dál!“. Příjemná, ale ustaraná paní mě zvala do bytu, a když se záhy hned v síni rozpovídala o synovi, všiml jsem si velkých slz na její tváři. Jen mi bylo zvláštní, že si mě trochu podivně měří a pokukuje po přepravce v mé ruce.

Nutno dodat, že ona přepravka stačila na devadesát procent hadů, s kterými jsme tehdy manipulovali a tak jsem nepředpokládal nic neobvyklého. Naopak, byla spíše té objemnější kategorie.

Překročil jsem práh do obýváku jejího syna a spatřil překrásné terárium velikosti dětského pokoje v panelovém bytě. Všechna čest, pomyslel jsem si, ale záhy, tak jak jdou rychle myšlenky, jsem téměř oněměl.  Tak na tohle ti synku ta tvoje přepravka skutečně stačit nebude, proběhlo mi současně v hlavě!

V prostoru terária, částečně na mohutném kmeni a částečně na dně, se povalovala ona krasavice. Jenže!!!, ona hroznýšice měřila hrubo přes tři metry a vážila jako pěkně vypasený velký pejsek a poněkud rychle změnila moje dosavadní zkušenosti s těmito hady. Byla impozantní, krásná, ale již při prvním ohledání přes masivní konstrukci terária jsem pochopil, proč s ní ta milá žena nechtěla mít nic společného. Ona krasavice měla hlad a to veliký. Je to snadné poznat podle chování, kdy neustále monitoruje své okolí a mlsným jazýčkem rekognoskuje terén. Byla nervózní. Její rychlý pohyb mě jednu chvíli vylekal natolik, že jsem sebou reflexivně škubl a polekal tak i paní majitelku.

Tak jinak! Řekl jsem, když mi bylo jasné o co jde, druhý den jsem přivezl z tržnice pořádného králíka a za týden teprve jel s kolegou pro hroznýšici. Nesli jsme ji dolů po schodech oba, já měl hlavu na rameni a obloukem k ocasu ji nesl kolega. Pochopitelně, že jsme na ulici, to když jsme se drali ven dveřmi na chodník, k smrti polekali paní, která šla s manželem zrovna kolem. No, stane se. Ona hroznýší krasavice se dostala do dobrých rukou k chovateli, který si ji zasloužil a dokonce na ni čekal odpovídající partner…

Netušící spolubydlící

Ještě v mé další praxi jsem poznal neskutečná zvířata, která jsou součástí našich bytových domů, aniž bychom to tušili. V panelovém bytě na pražském Proseku žila největší krajta, kterou jsem kdy viděl, měřila k sedmi metrům! Nájemníci o tom pochopitelně neměli ani tušení… Další příklad je z panelákového bytu, kde v dětském pokoji rostly tropické rostliny, a žili kolibříci. A ještě jeden z mnoha, to když jsme na starém Žižkově napouštěli v prvním patře kruhový bazén pro výtěr ryb, které potřebovaly proud vody, který jsme tam čerpadlem vytvořili. V tom bazénu bylo mnoho vody a dům byl velmi starý…

Tak s chutí do toho, chovatelství je přece jen dobrodružství!

Jiří Růžička