Předem zdravím všechny příznivce těchto stránek a zvláště pak bych rád poděkoval za vzkazy ohledně příběhu o záhadném pavoukovi. Dlužím odpověď několika čtenářům, kteří si nebyli zcela jisti, zda se ten příběh opravdu stal. Je to příběh již poměrně známý a čtenáři, kteří četli více mých povídek či převyprávěných příběhů vědí, že většina z nich, i když to na první pohled nevypadá, má opravdu reálný základ. Zrovna tak povídka o tajemném pavoukovi.
Dnes bych ale rád zase něco z akvaristické latiny, i když se bude jednat také vlastně o zázrak, zázrak zrození.
Vánoční výtěr závojnatek
Možná Vás nikdy nenapadlo, že se dají závojnatky vytírat i v prosinci, i když je to měsíc pro tyto účely na první pohled zcela nevhodný. Omyl! Prosinec je právě ten kouzelný měsíc, ve kterém se nám může zdařit to, co se v ostatních ročních obdobích nedaří a nedaří. A když to vezmete za ten správný konec, je prosinec dokonce vhodnější, než jiné roční období. Ale jak jsem již mnohokrát napsal, vše má svá pravidla a poslechněte tedy, jak na to. Nejprve ale něco na úvod.
Prosinec je svou povahou vlastně již měsíc zimní, i když jeho větší část patří vlastně ještě do kalendářního podzimu. V posledních letech je začátek prosince většinou na blátě a to jsou například pro lyžaře muka přímo k nevydržení. Ne však pro akvaristy a zvláště pak pro ty šílenější. Ono je to totiž tak. Necháte-li závojnatky na podzim ve venkovním bazénu, riskujete, že se s nimi zjara již nesetkáte. Pro tento účel je tedy nutné velmi dobře znát zákonitosti jejich chovu, myslím tím velmi dobře poznat návyky a potřeby zrovna toho kmenu, který chováte. Všichni zde již dobře víme, že není závojnatka jako závojnatka. V několika článcích jsem se o tom již zmiňoval. Existují chovné linie, které v chladné vodě přes zimu umoříte, ale na druhou stranu jsou výjimečné po stránce tvaru a barev těla. Existují ale chovné kmeny, které bez problémů přečkají zimu pod ledem a ještě jim to prospěje. Těm říkám České Kačeny. Tyto závojnatky mají také dělenou ocasní ploutev, ale tvarem těla jsou daleko za chovatelským standardem, nemluvě o sytosti barev.
Existují ale závojnatky, které jsou někde mezi těmito dvěmi liniemi a o těch se právě chci dnes zmínit. Tento článek není rozhodně pro začínající akvaristy, ale může jim mnoho napovědět o chovu a odchovu těchto krásných stvoření. Bylo by dobré se zmínit o tom, že závojnatky z té první skupiny jsou většinou původem z východních zemí našeho světa a ty druhé, již podle názvu, jsou potomci vnitrozemských, nebo evropských rodičů. Ta skupina třetí vznikla křížením těchto dvou linií, i když si dovolím tvrdit, že předci Českých Kačen jsou též vlastně dovezeni kdysi z východních zemí. Rodiče dnes již evropských závojnatek, byli totiž kdysi také importováni z východu. Je tomu více jak sto let. Vidíte sami, jak dlouho se již naši akvaristé snaží o to, aby se v této disciplíně vyrovnali východním chovatelům. Ono je to zcela pochopitelné a věhlas našich chovatelů je předpokladem k tomu, aby se takové dílo podařilo. Proč se tedy po takovou dobu snažíme o to, co je vlastně dodnes snem mnoha chovatelů a výsledky prozatím nevalné?
No to jsem se tedy pustil na tenký led. Zrovna si představuji některé mé kolegy, kteří si říkají: „No to jsem tady zvědav co nám o tom ten Růžička napíše…“ Ani se jim nedivím, je to totiž problematika, která je přetřásaná již mnoho let a mnozí na ni odpověď marně hledají. Názorů a hypoték na toto téma bylo v minulosti mnoho a dnes bych tedy rád napsal svůj názor na tuto problematiku a myslím, i kdybych měl plnou pravdu, problém závojnatek odchovaných v Čechách to tak jako tak v dohledné době nevyřeší. V mé odpovědi na tuto problematiku se střetávají totiž takové veličiny jako je mentalita obyvatel určitých zemských oblastí, podnební klima a čas. Už na první pohled jsou to veličiny zcela zásadní a jejich kombinace je téměř nevyčerpatelná. Přesto si dovolím je skloubit a objasnit Vám chod mých myšlenek v závislosti s chovem závojnatek.
Nikdo se dnes nedoví, jak dlouho se závojnatky v Číně(kolébka jejich chovu) vlastně chovají. Je pravda, že existují záznamy staré více než dva tisíce let a mám-li přihlédnout například k chovu KOI kaprů, sáhneme ještě o dva tisíce let zpět. To jsou záznamy, skutečný časový úsek počátku jejich chovu se ale nikdo z nás nikdy nedoví. V životě lidí je to opravdu velký časový úsek, ještě větší však z hlediska vývoje je to úsek pro závojnatky.
V kolébce zrodu ustálené formy závojového karase zlatého(Carassius auratus auratus), je chov těchto klenotů považován mnohdy za umění a předávání zkušeností se dědí tak, jako se v našich zemích dědilo a dodnes ještě dědí řemeslo. Z generace na generaci se předávaly nejen zkušenosti s chovem, ale i konkrétní kmeny závojnatek, více či méně ustálené. Důsledná obětavost, cit a trpělivost východních chovatelů vedla mnohdy po dlouhé době ke kýženému výsledku. Vznikaly tak neskutečné formy a barvy závojnatek, které můžeme v Evropě spatřit výjimečně na mezinárodních výstavách, nebo se o nich dočíst v odborné literatuře. Tedy čas a mentalita chovatelů.
Co dále? Je to pochopitelně podnební klima. Můžete si říci, že v oblastech chovu závojnatek ve východních zemích je přece také zima, také se tam střídají roční období. Ano, ale každý, kdo si začal s chovem závojnatek ve venkovních podmínkách dobře ví, že v našem podnebním pásmu není zdaleka zima jako zima a může se stát, že několikaleté úsilí je zmařeno vrtochem počasí a během jednoho zimního období můžeme přijít o výsledky letité práce. V začátku jsem napsal, že zimní období v posledních letech je k chovu závojnatek vhodné. Bude tomu ale stále tak? Jistěže ne. Na nestabilní a stále zpochybňované oteplování se nemůžeme spoléhat a tak je nutná opatrnost a sledování vývoje počasí. Nicméně, klasická závojnatka je potomkem karase východního, zlatého(Carassius auratus auratus), který je odjakživa doma právě v Číně a ne, jak se často uvádí formy evropské Carassius carassius, tedy karase obecného. Na první pohled by mohlo snad někoho napadnout křížit tyto dvě formy. Až mi přeběhl mráz po zádech. Už na pohled druhý je zřejmé, že by se porušila mnohasetletá kontinuita. Už vidím tu nesmírně složitou variabilitu genetické šroubovice. I když si myslím, že mnohé tzv. závojnatky, které se prohánějí v našich rybnících, jsou potomky právě takového spojení. Na konci tohoto dílu bych ještě rád napsal, že všelijaké pitoreskní formy šlechtěných závojnatek mi nikdy nepřirostly k srdci a ani je ve své podstatě neobdivuji. Závojnatky bez ploutví, s podivně pokřiveným a zpitvořeným tvarem těla, zarostlýma očima a vůbec jinak nepřirozeně deformovanými tvary nemám rád. Preferuji a obdivuji čisté chovy závojnatek se všemi možnostmi pohybu, fungujícími orgány a přirozené reprodukce.
Z těchto víceméně obecných závěrů si můžete udělat obrázek o složitosti chovu závojnatek. Může na někoho z Vás třeba padnout zoufalost a beznadějnost. Musím přiznat, že se již několik let potácím mezi těmito pojmy, ale nikdy mi nenapadlo s tím „seknout“. Vždy to na mne přijde zvláště ve chvíli, kdy z tisícihlavého hejna vyberu nakonec pouze několik kusů do dalšího chovu. Těžko si dovedu představit svého syna, vnuka a jeho děti, jak ještě sto let po mé smrti pokračují v intenzivním chovu závojnatek…A tam bude asi veškeré to tajemství, které mnozí chovatelé ve světě hledají a stále jaksi nemohou nalézt. Mimochodem, mnoho komerčních líhní ve světě produkuje miliony kusů závojnatek pro trh do mnoha zemí světa a mezi těmito závojnatkami je možno nalézt opravdu zajímavé a kvalitní jedince. Tedy po stránce vzhledu, ale geneticky jsou daleko od čistých chovů z východu, o kterých jsem psal v tomto článku.
Příště o řízeném výtěru závojnatek v prosinci.
0 komentářů